Jsou týmy moudřejí než jednotlivci? Jak kdy.

Skupinová rozhodnutí jsou zpravidla chápána jako kvalitnější než rozhodnutí individuální. Přisuzována jim bývá vyšší objektivita, opřená o širší informace či prověřená názory více osob. Dospěla-li skupina ke shodě, bývají její rozhodnutí většinou i snadněji prosaditelná. Nejrůznější výbory, komise či grémia hrají proto při rozhodování organizací důležitou úlohu. Lze však skupinová rozhodnutí považovat vždy za lepší?

Proč lidé nejsou největším bohatstvím organizace

Tvrzení, podle něhož jsou lidé „největším bohatstvím“, případně „nejdůležitějším aktivem“ své organizace patří v poslední době k častým podnikovým klišé, u nás i ve světě. Řada firem, která se k němu hlásí, ho používá jako nástroj personálního marketingu či podpory svého image. Některé mu možná i věří. Ať tak či onak, jde jen o módní heslo, které se v žádném ohledu nezakládá na pravdě. Jeho používání navíc není příliš účelné ani lidsky vhodné či taktní.

Slova, která zbytečně škodí

Komunikace se zpravidla dělí na verbální a neverbální. Existuje však i komunikace, která leží někde uprostřed mezi nimi. Opírá se sice o slova, svou povahou se však blíží spíše „řeči těla“. Jde o komunikaci, jež používá výrazy, které nejsou zcela záměrné nebo jejichž vliv na druhé si plně neuvědomujeme. Často tak jde i o bezděčná slova, která nám zbytečně škodí.

Mýtus o „teambuildingu“

Dosáhnout toho, aby zaměstnanci táhli za jeden provaz, vycházeli si vstříc a dávali přednost společným cílům před cíli osobními, není jednoduché. Představa, že toho lze dosáhnout „teambuildingem“, je však klamná. Týmem se skupina stává společnou prací vedenou jasnými cíli a pravidly spolupráce pod dohledem vedoucího, který tato pravidla zdůrazňuje a prosazuje. Tedy nikoli umělými aktivitami a společenskými hrami.

Dnes, stejně jako před 30 lety: „nejsou lidi“

I po téměř třech desetiletích od započetí tržních reforem trápí českou ekonomiku stejná choroba jako v letech „reálného socialismu“: schází jí pracovní síla. Míra nezaměstnanosti je nízká, podniky shánějí pracovníky, kde se dá, a personalisté berou bonusy, přivedou-li někoho, kdo se nechá zaměstnat. Má česká ekonomika nedostatek lidí „v genech“?

Etický kodex: nástroj řízení nebo snůška frází?

Svůj etický kodex má dnes většina státních a veřejných organizací, ale i převážná část velkých firem. Firmy jej tvoří především ve snaze posílit svou důvěryhodnost v očích zákazníků a čelit nežádoucímu jednání zaměstnanců ve vztahu ke svému zaměstnavateli. Zveřejnění kodexu ani jeho podepsání zaměstnanci však z něj ještě nástroj řízení nečiní. Důležitá je jeho konkrétnost, vyváženost jeho obsahu i způsob jeho tvorby. 

Rozhovor s Doc. Ing. Janem Urbanem, CSc. o jeho nové knize Motivace a odměňování pracovníků. Co musíte vědět, abyste ze svých pracovníků dostali to nejlepší, která vyšla začátkem roku v nakladatelství Grada.

Co omezuje tvořivost a jak ji podpořit?

Dynamika kapitalismu spočívá podle rakouského ekonoma moravského původu J. Schumpetera v jeho vlastní „kreativní destrukci“. Tedy schopnosti trvale měnit zavedené postupy, přicházet s novými výrobky, službami, technologiemi či obchodními přístupy, a likvidovat ty, které zastaraly. Hlavní význam tvořivé destrukce přitom nespočívá jen v tom, že vede k inovacím, ale i v tom, že přesunuje zdroje do nových oblastí a posiluje ekonomický růst. Tvořivá destrukce nemusí být vždy úspěšná, ještě vážnější však je, pokud jí určité síly brání.

Největší ekonomický mýtus všech dob

Největší ekonomickou iluzí, existující zřejmě od počátku věků, je představa, že chce-li někdo vydělat, musí někoho jiného o stejnou částku obrat. Zrádnost této iluze spočívá v tom, že tomu tak občas skutečně je. Iluze se proto může intuitivně jevit jako správná. To však nic nemění na tom, že její podstata je zcela chybná.

Je spokojený zaměstnanec výkonnější zaměstnanec?

Souvisí pracovní úsilí zaměstnanců s jejich spokojeností? A pokud ano, jsou spokojenější pracovníci výkonnější? Nebo platí spíše obrácený vztah, a sice že zaměstnanci, kteří jsou výkonnější, jsou i spokojenější?