Největší ekonomický mýtus všech dob

Největší ekonomickou iluzí, existující zřejmě od počátku věků, je představa, že chce-li někdo vydělat, musí někoho jiného o stejnou částku obrat. Zrádnost této iluze spočívá v tom, že tomu tak občas skutečně je. Iluze se proto může intuitivně jevit jako správná. To však nic nemění na tom, že její podstata je zcela chybná.

V ekonomické terminologii bývá tato iluze označována jako představa o ekonomice jako „hře s nulovým součtem“. Tedy „hře“, kde jeden vyhrává a druhý právě tolik ztrácí, takže v souhrnu je jejich zisk roven nule. Chce-li jedna strana svůj zisk zvýšit, musí druhá o to více ztratit.

výdělek

 

Propadají-li této iluzi jednotlivci (a dokážou ji udržet v rozumných mezích), může jim občas pomoci. Dají si totiž lepší pozor, na co své prostředky vynaloží. Propadnou-li jí však politici, vede zpravidla k ekonomickému paternalismu, tedy představě, že lidé nemohou, a proto by ani neměli, činit svá rozhodnutí zcela svobodně a sami. Jejich vláda ví totiž lépe, co je pro ně nejlepší. Důsledkem bývá sklon k regulaci nabídky a centrálnímu řízení ekonomiky, ale i devizovým intervencím či obchodnímu protekcionismu. Jejich společným východiskem je snaha pomáhat a chránit, jejich důsledkem tendence omezovat a škodit.

Příčinou iluze bývá neschopnost vidět transakce z obou stran. Tedy chápat, že dobrovolná směna může být výhodná pro obě strany. Koupím-li si v trafice noviny, pak zpravidla proto, že zprávy v nich uvedené pro mě mají větší cenu, než kterou za ně zaplatím. Nemusí tomu být pochopitelně vždy, jen málokdo však opakuje tutéž chybu stále. I ta nejchytřejší a nejušlechtilejší vláda však nemá v naprosté většině případů nejmenší ponětí, co přesně potřebuji.

Cena za protekcionismus

Na úsvitu moderní doby, v 16. a 17. století, zachvátila řadu tehdejších vyspělých zemí představa, že k nevýhodným transakcím dochází především v mezinárodním obchodě. Tehdejší ekonomové proto přispěchali s koncepcí merkantilismu, jejíž podstatou bylo, že nechce-li být země v mezinárodním obchodě znevýhodněna, měla by především vyvážet. Dovážet by měla co nejméně.

1771-PREVIEW

Merkantilismus se ve své době ujal natolik, že jeden z prvých moderních ekonomů, Adam Smith, musel ve svém nejznámějším spise složitě vysvětlovat, že můžeme-li si v zahraničí něco koupit levněji než doma, je to pro nás výhodné. Ušetřené prostředky můžeme totiž vynaložit na něco jiného, čímž náš blahobyt vzroste.

Představa o tom, že výhodný je naopak protekcionismus, tedy ochrana před „levným“ dovozem, je však neúmorná. V současnosti se o ni opírají i recepty Donalda Trumpa vyjádřené sloganem „Buy and hire American“, tedy přednostně kupovat americké zboží a zaměstnávat americké pracovníky. Častá je však i v Evropě či na domácích luzích a hájích.

I po více než 240 letech, která od vydání Smithova Bohatství národů uplynula, je tak třeba trpělivě vysvětlovat, že je-li určitá věc v zahraničí lacinější než doma, není důvod, proč toho nevyužít. Kupovat tutéž věc dráž jen proto, že je domácí, znamená si škodit, a to i tehdy, děje-li se tak pod vlivem ekonomického paternalismu či víry, že vláda ví lépe než jednotliví spotřebitelé, co je pro ně nejlepší.

Protekcionismus může být zdůvodňován tím, že jiné země svůj vývoz dotují, zvýhodňují nižší domácí regulací nebo podporují umělými měnovými kurzy. Mezinárodní směna proto údajně není „spravedlivá“. Ani vládní dotace či kurzové manipulace centrálních bank však nemění nic na tom, že koupit si levnější zahraniční zboží je pro domácího spotřebitele výhodné. A podržíme-li si zdravý rozum, není důvod, proč této možnosti nevyužít. Je-li nižší cena dovozu dána nižšími zahraničními náklady, vládními dotacemi či umělým kurzem, není podstatné.

I rozhodnutí České národní banky zvýhodňovat zahraniční spotřebitele před domácími, a umožnit jim koupit si české zboží v „akční slevě“ (které se snad chýlí ke konci) proto řada zahraničních spotřebitelů oprávněně využila. Divit se nelze jim, ale ČNB.

 

Iluze ochrany domácích pracovních míst

 

Nejčastějším argumentem ve prospěch protekcionismu je pochopitelně představa, že brání domácí pracovní místa. I tato představa však neodpovídá zcela skutečnosti. Bránit domácí pracovní místa neznamená totiž bránit místa zcela určitá. To totiž v tržní ekonomice ani nikdy dlouhodobě nelze.

Koupí-li si domácí spotřebitelé určité zahraniční zboží, a na své koupi ušetří, zbudou jim prostředky, za které si mohou koupit zboží či služby jiné. Dříve nebo později tak podpoří vznik pracovních míst v jiných oblastech domácí ekonomiky.

 

Podstatné je však především to, že země, které k nám chtějí vyvážet, tak činí proto, že si od nás za získané prostředky chtějí naopak něco koupit; jinak by jejich vývoz neměl smysl. A to, co si chtějí koupit, budou muset domácí firmy a jejich pracovníci dříve či později vyrobit. Představovat si, že jiné ekonomiky a jejich firmy chtějí jen vyvážet a nic si za to nekoupit, znamená domnívat se, že jde o charitativní instituce zabývající se poskytováním zahraniční pomocí.

Iluzorní je však i představa, že cílem ekonomiky je tvorba pracovních míst. Hlavním cílem každého hospodářství, malého, velkého, soukromého i národního, je vytvářet hmotný blahobyt a uspokojovat materiální potřeby. Řada prací je nesporně zajímavých a inspirujících, a zaměstnanost je důležitý cíl. Práce by měla být i nadále chápána především jako prostředek k blahobytu, nikoli jako cíl samotný.

výdělek-za-hodinu-práce-565x335

V opačném případě totiž hrozí, že cílem ekonomiky se stane zaměstnávat i osoby a vytvářet či obsazovat pracovní místa, které nejsou příliš produktivní, a to na úkor míst produktivnějších. Lze toho dosáhnout například tím, že půjde o místa se zastaralými technologiemi nebo místa ve veřejném sektoru, jehož produktivita je tradičně nižší. Politici v takovýchto zemích se pak po čase začnou ptát (jako je tomu dnes i u nás), proč jsou mzdy v jejich zemi ve srovnání se světem o tolik nižší. Dojdou-li však přitom k závěru, že řešením je ekonomický paternalismus, nečeká jejich zemi nic dobrého.

Jan Urban