Odpověď na titulek dnešního blogu je mimo veškerou pochybnost: ženy mají někdy při stejné práci nižší mzdu než muži. Orgány EU nás proto neustále nabádají k nápravě. Moje zkušenosti z legislativní a advokátní praxe v oblasti pracovního práva potvrzují, že po právní stránce nemůžeme v této oblasti již nic udělat. Řešení v pracovněprávní oblasti je – myslím – dostatečné. Ale nepředbíhejme.
Kdy nejde o diskriminaci
Antidiskriminační zákon č.198/2009 Sb.,v § 6 uvádí, kdy je odůvodněno rozdílné zacházení zaměstnavatele se zaměstnanci a přitom nejde o diskriminaci. V zákoníku práce (dále ZP) jsou tyto výjimky v § 16 odstavec 3.
V souladu s požadavky praxe ZP vymezuje výjimky z obecného principu rovného zacházení se všemi zaměstnanci zaměstnavatele, které mohou vyplývat ze ZP nebo ze zvláštního právního předpisu, nebo z věcného důvodu. Ten může spočívat v povaze vykonávané práce, kterou má zaměstnanec vykonávat, a který je pro výkon této práce nezbytný. Pouze tímto vymezením může zaměstnavatel zdůvodnit rozdílné zacházení s jednotlivými zaměstnanci nebo skupinami zaměstnanců, pokud jde o jejich pracovní podmínky, včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.
Diskriminací tedy není rozdílné zacházení na základě diskriminačních znaků uvedených v zákoně, pokud z povahy pracovních činností nebo souvislostí vyplývá, že tento důvod představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon práce, kterou má zaměstnanec vykonávat a který je pro výkon této práce nezbytný. Cíl sledovaný takovou výjimkou musí být vždy oprávněný a požadavek přiměřený.
Stejné výsledky práce
Při posuzování rozdílu mezi mzdou muže a ženy je tedy nutné vyjít nejen z tzv. antidiskriminančního zákona, ale i přihlédnout k dalším pohledům. Teprve jsou – li hlediska ve svých výsledcích stejná, můžeme mluvit o diskriminaci a o oprávněnosti žen domáhat se např. mzdového rozdílu soudní cestou. Jinak řečeno: zaměstnanec nemá nárok na stejnou mzdu při výkonu stejné práce, liší-li se některé z hledisek uvedené v zákoníku práce.
Jedním z hledisek je kvalifikační náročnost práce dané požadovaným stupněm vzdělání, rozsahem dalšího vzdělání a praktických znalostí a dovedností požadovaných pro výkon práce, podle složitosti předmětu práce ( např. podle složitosti technologického zařízení, výroby nebo provozu, obchodních systémů apod.) a pracovní činností (např. manipulační a obslužné práce) apod.
ZP tato hlediska definuje velmi jasně a pragmaticky: složitost, obtížnost, namáhavost práce, kvalifikace zaměstnance, rovnocenné pracovní podmínky a prostředí a hlavně – stejné výsledky práce. Pokud jsou tyto zákonné předpoklady splněny u muže a ženy, kteří vykonávají stejnou práci, nemělo by docházet ke mzdové diskriminaci.
Pozitivní diskriminace
Výjimka spočívající ve věcném důvodu se může v podnikatelské praxi uplatnit především při výkonu prací, které jsou určeny výhradně jednomu pohlaví, a kdy věcný důvod spočívá v povaze práce nebo ve zvláštních požadavcích (např. specifické profese v nočních podnicích apod.) nebo kterým určitým skupinám občanů (např. ženám nebo mladistvým) zakazuje právní předpis. Nemůže se tedy považovat za diskriminační postup zaměstnavatele, když nepřijme na pracovní místo ženu, které nesmí podle právního předpisu vykonávat (např. práce s těžkými břemeny, práce ve výškách, řidič z povolání, pokrývač apod.).
Mnoho zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců neví o tzv. pozitivní diskriminaci, a přesto tuto legislativní možnost využívají. Je to např. v případech, kdy zaměstnavatel potřebuje „zlepšit“ strukturu zaměstnanců a při nástupu do zaměstnání a sjednávání pracovní smlouvy zvýhodní muže. Sjedná s ním vyšší mzdu, než by dostala žena i když by vykonávala stejnou práci. Jedná se tedy o „vítanou „diskriminaci.
Přípustné rozdíly
Rozdíly ve výši mzdy mohou dále být
- podle odlišných pracovních podmínek a pracovních režimů (např. směnné provozy),podle negativních vlivů pracovního prostředí apod.,
- podle pracovních schopností a pracovní způsobilosti zaměstnance,
- podle pracovní výkonnosti a výsledků práce v závislosti na množství práce, dodržení termínů, kvality apod.
Jak je vidět, rozdíly v odměňování mohou vznikat jen při nesplnění některých z uvedených zákonných hledisek. Jiné důvody a příčiny rozdílů nemohou ve mzdách existovat.
Žena, která má nižší výdělek než muž, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, může na základě ustanovení § 110 ZP uplatnit u soudu nárok na vyrovnání tohoto neoprávněného rozdílu. Oprávněnost rozdílu výše mzdy mezi mužem a ženou je povinen prokázat v případě soudního sporu zaměstnavatel. Musel by prokázat, že použil při odměňování hlediska, která nevedou k výdělkové diskriminaci podle pohlaví, a že podle těchto hledisek byla poskytnuta odpovídající výše mzdy bez ohledu na další hlediska.
V případě nižší mzdy u pracujících žen ve srovnání se zaměstnanci – muži, kteří vykonávají stejnou práci, to znamená, že zaměstnavateli stačí prokázat, že muž má ve srovnání se ženou lepší pracovní výsledky. Nejedná se pak o diskriminaci.
A do prokazování pracovních výsledků se žádná ze zaměstnankyň asi pouštět nebude. Stále tedy bude platit, že i když máme rovnost ve mzdách „zajištěnu“ v zákoně, praxe je poněkud jiná.
Odpověď na otázku vyslovenou v titulku našeho blogu nemůže se opírat o legislativní důkazy. Příčiny jsou někde jinde, zejména ve vztazích na pracovištích,v jednání manažerů,vedoucích zaměstnanců, personalistů i v samotných ženách. Již při vyjednávacím pohovoru si často vyjednají nižší mzdu než muži, s ohledem na rodinu a péči o děti nemají zájem o zvyšování nebo prohlubování kvalifikace ani odvahu střídat zaměstnání apod.
