Rovné daně a progresivní zdanění

V době před podzimními volbami vytahují politické strany různé návrhy, kterými chtějí přitáhnout voliče. Takovým výkřikem je návrh na progresivní zdanění, nebo snížení sazby daně pro určitou hladinu příjmů. Progresivní zdanění není nic neobvyklého a existuje v celé řadě zemí, zejména v západní Evropě. 

I u nás existuje určitá progrese ve zdanění příjmů, když lidé s vyššími příjmy platí tzv. solidární daň. Z hlediska daňové a makroekonomické teorie je nutno spravedlivě říct, že každý způsob zdanění má své výhody i nevýhody, je vhodnější či méně vhodný v závislosti na určitých okolnostech v konkrétní ekonomické situaci. Důležité je aby existující systém zdanění byl koncepční, ne účelový a aby koreloval s potřebami dané ekonomiky jako celku. Máme ještě v paměti, jak rovná daň, zdanění super hrubé mzdy a drastické snížení sociálních transferů před rokem 2013 omezilo ochotu utrácet a snížilo spotřebu domácnosti a vedlo k propadu HDP. Také nerozumná progrese může omezit chuť podnikat a uškrtit zejména malé a střední podniky a podnikatele.

Trh se chová z pohledu ekonomických zákonů vždy efektivně, ale nechová se vždycky ideálně, naopak dochází k jeho selhání. Důvody jsou různé a jde spíše o kombinaci více různorodých faktorů, protože ekonomické zákony, definovány teorií platí na ideálním trhu, který existuje pouze v teoretické rovině.

daně

Praktický život a podnikání takový trh neznají a vylučují, v praxi existuje jenom reálný trh, či ekonomika. Přestože ekonomická teorie umí vysvětlit tržní selhání, jedná se vždy jenom o teoretické vysvětlení problému ideálního trhu. Je totiž naivní si myslet, že reálný život v celé své složitosti, ekonomiku nevynímaje, lze vtěsnat do teoretických pouček a závěrů. Na selhání působí řada sociologických, psychologických faktorů, ale i charakterových vlastností vlastníků, podnikatelů i manažerů, které se přenášejí do způsobu řízení a ovlivňuji charakter podnikání a podniků. Ekonomická teorie se některými z těchto faktorů vůbec nezabývá, protože není schopná je identifikovat ani kvantifikovat. Toto je hlavní důvod, proč ekonomická teorie a praxe nejsou úplně identické.  Na nestranného pozorovatele působí někdy až komická skutečnost. Často ve veřejně právních médiích vystupují různí „experti“, kteří se pokoušejí na základě různých teoretických modelů vysvětlit problémy reálné ekonomiky. Hlavním motivem a cílem jejich interpretace jsou ale zpravidla osobní ambice a zájmy těch kruhů, které je platí, nebo které zastupují.

Je nesporné, že v případě vážného selhání, či selhávání tržního mechanismu v delším časovém horizontu je nutný zásah odpovědné autority.  Vlády mají k takovému zásahu institucionální nástroje a mají povinnost v případě potřeby konat a splnit funkci moudrého „regulátora“ a zajistit efektivnost fungování trhu, což není nic jiného jako náprava jeho selhání. Cílem takových zásahů je zejména zajištění rovnosti příležitosti, k čemuž slouží transfery zdrojů získaných prostřednictvím daní, zajištění stability ekonomiky, opatřeními na obroušení ostrých extrémů ekonomických cyklů s cílem snížit nezaměstnanost, kontrolovat inflaci a podpořit ekonomický růst. Regulovat trh a zasahovat do tržního mechanismu neznamená automaticky, že se jde o direktivní řízení. Direktivní řízení je extrém, který se vyznačuje masívním zasahováním prostřednictvím příkazů a zákazů.

Protipólem je opačný extrém, kterým je víra v neviditelnou ruku trhu a tedy žádné zasahování a ponechání tržního mechanismu vlastnímu osudu. Je to ideje, která se zamlouvá egu některých podnikatelů, kteří se zejména v minulosti nezákonně obohatili a kteří i v současnosti bez společenské odpovědnosti upřednostňuji své úzké osobní zájmy, bez toho aby si uvědomovali, že takovou kulturou trhu v konečném důsledku negativně ovlivňují svůj vlastní potenciál prosperity.

tax

 

Pro vývoj současné ekonomiky u nás je charakteristický (po předchozích propadech výkonnosti ekonomiky, způsobených kromě jiného i škrcením příjmů domácnosti) od roku 2013 růst HDP. Na tomto pozitivním vývoji se podepisují zejména domácí spotřeba a zahraniční poptávka, méně investice. Na základě posledních výsledků tempo růstu HDP zvolňuje a to zejména v důsledku nižších investic. Kdyby k tomu ještě zpomalil indikátor spotřeby, hrozila by stagnace, případně recese. Aby se tomu zabránilo, je nezbytné podporovat jak investice, tak i domácí spotřebu. Problém je v tom, že spotřebu a ochotu utrácet ovlivňují v první řadě příjmy domácností, které jsou u nás velice nízké v porovnání s jinými zeměmi, a to nejsou myšlené nejvyspělejší země regionu. Podle údajů statistického úřadu sice průměrná mzda v ČR roste, ale medián je nižší než průměrná mzda, což znamená, že značná část obyvatelstva (cca 80 %) patří do střední a nižší příjmové skupiny. Samotný medián nevypovídá o intenzitě spotřeby domácnosti spíše o její rozvrstvení.

Spotřebu také ovlivňují i jiné skupiny obyvatel, jako jsou důchodci a další příjemci sociálních transferů. Spotřebu ovlivňuji i ekonomické faktory, jako jsou například úroveň cenové hladiny, míra inflace, ale i sociální aspekty jako je důvěra občanů a spotřebitelů v ekonomiku, což je zase široký pojem, skrývající v sobě i pozitivní očekávání  lidí - potencionálních voličů.

 Přesto, že se tržní mechanismus chová efektivně, může vytvářet velkou nerovnost v důchodech, která v případě, že dosáhne svého vrcholu, se stává politicky i eticky nepřijatelná, protože vyvolává nespokojenost občanů – voličů. Zejména v situaci kdy nerovnost v důchodech je akcelerována neekonomickými faktory za kterými bývá hamižnost těch, co jsou „u toho“ nebo nekonající byrokratický aparát. Důsledkem gradující disproporce v důchodech jsou rozevírající se nůžky životních nákladů a snižování kupní síly i potenciálu spotřeby.

Stále více se rozevírající nůžky životních nákladů v podstatě znamenají, že větší část populace chudne a spotřeba chřadne, což ohrožuje stabilitu ekonomiky a o to víc v případě, že jedním z akcelerátorů jejího růstu je spotřeba – toto je případ ČR. Adekvátní rozložení a proporcionální akcelerace důchodu je základem sociálního smíru.

Příkladem může být dlouhodobý sociální status v Německu, kde v současnosti existují signály, že situace se v poslední době také dramatický zhoršuje a i tam stále širší část populace chudne. Důsledkem gradující nerovností je, jak již bylo zmíněno, nespokojenost potenciálních voličů a snaha zvrátit tento stav. Mezi volbami do zastupitelských orgánů a domácí spotřebou je analogie v tom, aby se maximální počet lidí zachoval žádoucím způsobem. Pokud se mluví o množství, nutně nabývá na váze rozhodování nižší a střední příjmové skupiny občanů. Rovná daň v případě nízkých důchodu ochotu utrácet neřeší a na voliče působí jako červený hadr. Pro politickou stabilitu a konec konců i pro stabilní vývoj ekonomiky je důležitý sociální smír, který znamená rozumnou míru inflace, co nejnižší nezaměstnanost a schopnost co nejširšího počtů lidí uspokojit standardní potřeby.

progresivní zdanění

 

Takový status nemůže být zadarmo. Uzákonění progresivního zdanění nemůže být výsledkem účelové politické propagandy, nebo „rudých očí“ volajících po zdanění bohatých.  Řešení problémů ekonomiky, pomocí progresivního zdanění s rozumnou diferenciací zdanitelného příjmů musí garantovat spravedlivější rozdělení důchodů, které bere v potaz kromě jiného celkovou úroveň životních nákladů v relaci k minimální hranici příjmů nutnou pro udržitelný životních standard. Taková úprava zákona musí být součástí komplexních opatření, které nelze rozmělnit např. tím, že zvýšením minimální mzdy zároveň akcelerují mzdy státního byrokratického aparátu, moci zákonodárné I moci výkonné. Opatření, která mají za cíl udržení a akceleraci spotřeby domácnosti, sociální spravedlnost a smír, musí mít také mechanismus, který zabrání dramatické disproporci ve vývoji příjmů a nedovolí stále více rozevírat již zmíněné nůžky v důsledku růstu cen a inflace, které sledují zpravidla příjmy bohatých.

Pokud se politické strany (nejenom u nás), oprostí od ideologických blábolů a proklamací a dokážou formulovat v tomto duchu svůj politický program, který je srozumitelný a uskutečnitelný, určitě osloví voliče, a mají nakročeno k volebnímu vítězství. Voliči chtěná vláda se nemusí obávat volebního neúspěchu a vymlouvat na ovlivňování voleb cizími mocnostmi. Podnikatelé, kterých se progresivní zdanění dotkne víc, si musí zpytovat svědomí, jestli narovnání nízkých příjmů vyžadující daňovou progresi není důsledkem jejich vlastní mzdové politiky. Pak omezení vlastní spotřeby jako důsledek progresivního zdanění nemůžou chápat jako útok na svoji svobodu, ale jako vlastní příspěvek k celospolečenské investici do dynamického rozvoje ekonomiky, který je základním předpokladem jejích vlastní prosperity.