Jako každý rok se 24.12. v našich domácnostech rozzáří vánoční stromeček a úsměvy dětí a jako každý rok se v prosinci hodlám na náš blog rozepsat na trochu odlehčené téma –po právnících v bibli a Ježíšově rodině bych se letos rád zamyslel nad tím, proč vánoce slavíme právě v době, kdy je slavíme. Jak se tedy 24.,25., a 26.12. dostalo do našich kalendářů? My vlastně úplně přesně nevíme, kdy se Ježíš narodil (a překvapivě si ani nemůžeme být úplně jistí tím kde, byť se vžila jistota, že to bylo v Betlémě).  

Víme, že se v předmětné době mělo konat velké sčítání lidu, že se všichni měli přesunout do svých rodných měst a že malý Betlém byl dost přelidněn a že podle Lukáše (2:8) pastýři, kteří pobývali pod širým nebem, drželi noční hlídky u svého stáda. Někteří tvrdí, že by se mělo jednat o jaro, protože v chladném prosinci by asi stáda byla spíše v ohradách, ale z toho se nedá nic moc vyvozovat.

 

Z díla některých, prvních velkých křesťanských myslitelů, třeba Órigéna z Alexandrie, který žil na přelomu 2. a 3. století našeho letopočtu a který je považován za jednoho z nejvlivnějších představitelů tzv. Alexandrijské školy, víme, že se někteří z nich dokonce vysmívali římskému zvyku slavit narozeniny a považovali jej za takřka pohanský rituál (což by Órigénes asi nečinil, kdyby byla vžita v tu dobu tradice křesťanská slavit narození Ježíše).

Je možná z pohledu moderního mýtu Vánoc, až s podivem v jakém kontrastu je nedostatek informací o Ježíšově narození k doslova přehršli zdrojů hovořících o jeho skonu. Každé evangelium hovoří o Ježíšově smrti – označení Kristus velikonoční beránek a jeho ukřižování máme vzácně přesně datováno, včetně Poslední večeře.

Velikonoce tak máme mnohem pevněji uchopeny a jejich oslava je mnohem starší, nicméně touha „věnovat se“ i oslavám Kristova narození je patrná i z Nového zákona. Starší texty o něm mlčí (Pavel a Marek), zatímco ty novější sice nedávají žádné detaily (Matouš a Lukáš), ale alespoň je zmiňují. Některé apokryfní texty jdou dále a dávají podrobnosti, ale ty nejsou kanonické.

Někdy okolo roku 200 n.l. se v Egyptě začíná poprvé v dochované podobě šířeji hovořit o zázraku narození spasitele – Klement Alexandrijský zmiňuje několik možných dní, které si za tímto účelem některé skupinky křesťanů určily a překvapivě v nich konec roku nenajdeme. Hovoří na příklad o 20. květnu či o 15., 20. a 21. dubnu.

25. prosinec, jako den narození Ježíše Krista je vlastně pořádně doložen až ve čtvrtém století – v Egyptě a Malé Asii se však vžilo spíše datum 6. ledna, které my dnes spojujeme s příjezdem Tří králů, kteří se šli poklonit spasiteli. Svátek tří králů se tak ve čtvrtém století spojil s oslavou křtu Páně a Prvním zázrakem v Káně a došlo k „velkému přeskupení“ a sjednocení mezi církví na západě a východě – kdy se slaví oba dny a každý v trochu jiném významu.

Z čistě římských pramenů máme záznam z roku 354 v knize Chronographus zmínku o oslavách narození pána 25. prosince -  natus Christus in Betleem Judeae, ovšem tradice oslav narození Ježíše někdy zhruba v tomto období jsou jistě mnohem starší.

Na to, proč se ustálilo toto datum je samozřejmě mnoho teorií – od toho, že šlo vlastně o převzetí tradic Saturnálií, až po oslavy Dies Natalis Solis Invicti  - den narození nepřemožitelného slunce, který uzákonil císař Aureliánus právě na 25. prosince v roce 274.

Jinými slovy tato teorie říká, že křesťané celkem rozumně předpokládali, že převzetí starších tradic umožní pohanům snadnější přechod ke křesťanství.  Tato teorie – z venku jaksi podložená o to více, že se součástí tradičních vánoc staly i jiné pohanské zvyky – třeba vánoční stromeček, má kořeny někdy ve 12 století a má i řadu odpůrců.

Fakt, že se svátek Sol invictus a narození Ježíše slaví ve stejný den, může samozřejmě být i pouhá náhoda – neboť oba mají kořeny v téměř stejném historickém období a v té době přebírání pohanských zvyků pro křesťany tolik smyslu nedávalo. Navíc se v počátcích rozvoje křesťanské víry teologové snažili spíš křesťanství oprostit, jakožto jedinou pravou víru, od pohanských tradic, takže převzetí vánočního data nedává z tohoto pohledu příliš smysl.

Přístup křesťanů se změnil až po uznání křesťanství jakožto formální, státní víry císařem Konstantinem. Papež Řehoř Veliký (540 až 604) dokonce už volá i po tom, aby se pohanské svatyně neničily, ale byly vysvěceny a aby se přebrali pohanské svátky a nově přiřadili svátkům křesťanských světců.

25. prosince se zdá, že bylo jakési oficiální datum narození Ježíše ještě před Konstantinem a možná že skutečně nemá se svátkem slunovratu mnoho společného. Již ve starověku se objevují díla, která zmiňují, že Ježíš zemřel ve stejný den v roce, ve kterém došlo k jeho početí – 25. března, z čehož se po dopočtení 9 měsíců těhotenství dostáváme právě na 25. prosince.

Ostatně o existenci takového předpokladu hovoří ve svém díle O trojici i jedna z církevních autorit nejvyšších – sv. Augustin.

I na východě používali k dopočtení data vánoc podobnou techniku – jen k tomu nepoužívali hebrejský, ale řecký kalendář, takže se jim datum početí a úmrtí Krista posunulo na 14. dubna a datum jeho narození na již zmíněného 6. ledna. Technika je tedy stejná, ale s trochu jiným výsledkem. Nám se to možná zdá zvláštní, ale ta touha po tom, mít vše v dokonalém kruhu – tedy den početí = rovná se den úmrtí a den narození je přesně 9 měsíců po početí zapadá do tehdejšího uvažování.

Chápu, možná jsem mnohé zmínil, ale vlastně nic nevysvětlil – svátky, které dnes slavíme - Vánoce mohou mít kořeny v pohanských oslavách a jejich načasování zase v židovské tradici oslav vyjití Izraelců z egyptského otroctví – svátku Pesach, který se pro nás transformoval ve Velikonoce a oslavu Ježíšova zmrtvýchvstání