Práce a osobní život v (ne)rovnováze

Work Life Balance (WLB), termín, který se na všechny, jež pronikli do tajů 4. generace time managementu valí ze všech stran. Je dost možná i jednou z podstat celé 4. generace. Nejčastěji je překládán jako „Rovnovážný stav mezi pracovním a osobním životem“.

Mnoho manažerů, nebo jinak zaměstnaných a vytížených lidí, tuto tezi přijímá, pracuje s ní a snaží se život této tezi přizpůsobit. A mnoho z nich se následně diví, že to nefunguje a obviňují z toho samotnou tezi případně její vykladače. Ale chyba! Kromě toho, že oni sami jsou také těmi vykladači, tak teze samotná za to nemůže. Někdo ji přeložil a už samotné užití metafory „rovnováhy“ není zrovna šťastné a není dobrým začátkem. A protože ti, co tuto tezi na sebe aplikují, o ní mnohdy nepřemýšlí, tak jsou vlastně od začátku odsouzeni k neúspěchu. Představa vah, kdy na jedné straně vážíme určité množství času stráveného prací a na druhé straně čas věnovaný rodině, přátelům nebo sami sobě, není nejlepší. Takové vážení totiž není ani přesné, ani konstruktivní a hlavně není efektivní. Pokud máme rovnováhu definovat, pak by se mělo jednat o vyrovnaný, vyvážený (vybalancovaný) počet hodin. Tedy práci i osobnímu životu bychom měli věnovat stejný počet hodin. Ale v jakém vlastně horizontu? V horizontu dne? Týdne? Proto je velmi reálné, že už jen ta touha po rovnováze může být velmi stresující. A stres pak posiluje pocit nevyrovnaného života, pocity sklíčenosti a zmaru.

wlbA proč sem patří i efektivita? Protože i ona rozbourává dojem rovnováhy. Kdo je pracovně efektivnější – ten co pracuje jen pět hodin denně a během té doby vyřídí všechny naplánované úkoly, uzavře smlouvy nebo vydělá stanovený obnos peněz a zbytek dne se věnuje osobnímu životu, byť nesplňuje podmínky pro princip rovnováhy nebo je efektivnější ten, který zodpovědně rovných 8 hodin pracuje a pak 8 hodin věnuje osobnímu životu, ale je tak stresován těmi osmi hodinami a jejich měřením, že zvládne pouze polovinu úkolů a ještě má třeba jeho výkon vyšší chybovost? Navíc pokud budeme uvažovat o rovnováze mezi pracovním a osobním životem jako o otázce shodného počtu hodin, nastává další problém. Kam patří spánek? Asi se bez dalšího shodneme, že nepatří do pracovní činnosti. Ale patří do sféry osobní? Nebo stojí jako samostatná strana pomyslných vah? Jenže váhy mají pouze dvě strany. Pokud by stál samostatně mimo další dvě strany vah, tak proč by pak o spánku hovořili lékaři a psychologové jako o důležité proměnné v oblasti osobního času a psycho hygieny? Pokud by tedy patřil do té osobní roviny, pak by byl poměr dělení hodin 12 ku 12. Jenže většina lidí nepracuje dvanáct hodin denně, navíc pokud by z těch dvanácti hodin osobní roviny člověk alespoň šest hodin spal, tak aktivitám pro rodinu a sebe sama věnuje jen šest hodin. Ale práci dvanáct. Takže to také nefunguje. A co víc – existují profese, při jejichž výkonu je možno spát ale zároveň být vlastně v práci. Typicky jde o lékaře na nočních službách, kterých jsou ale desetitisíce po celém světě, takže jde o nezanedbatelnou skupinu osob. Jenže v tu chvíli vykonává dvě činnosti najednou. Spí a zároveň pracuje. Neboli se takzvaně naspí do zásoby (z pohledu time managementu a WLB) a v osobní rovině pak čas nemusí spánku věnovat. Pokračovat by se samozřejmě dalo i na jiných příkladech. Závěr je jednoduchý – je zřejmé, že hodinová rovnováha v praxi nefunguje.

Jak tedy s termínem WLB, respektive jeho překladem naložit?

Vnímejme onu rovnováhu jako vnitřní soulad a vnitřní vyrovnanost mezi jednotlivými rolemi daného člověka (role pracovníka, otce, manžela, kamaráda, …). Každý potřebuje jiný čas na práci, a to nejen kvůli profesi nebo oboru, ale i kvůli osobnímu nastavení, každý potřebuje jiný čas na regeneraci a každý má také jiné potřeby s ohledem na čas strávený sám nebo s rodinou.

Cesta jak k WLB přistoupit je být spokojený se stavem, který žiji. Být spokojený s tím, že jsem práci věnoval 10 hodin a odpočinku 2 hodiny. Pokud vás tohle rozložení času uspokojuje a působí na vaši vnitřní vyrovnanost, pak splňujete podmínku rovnovážného stavu mezi osobním a pracovním životem.

Děkuji proto všem, kteří dočetli až sem. A vězte, že v době, kdy jsem tento text psal (tedy kdy jsem pracoval) tak drtivá většina z vás odpočívala nebo spala. A v době, kdy vy ho budete číst, tak já buď budu pracovat, nebo odpočívat, ale v každém případě budu spokojený, že text vznikl, byl uveřejněn a vy jste si ho přečetli.