Jeruzalém bývá někdy považován za lakmusový papírek indikující upřímnost snahy o vyjednávání mírového soužití Izraelců a Palestinců. Izraelské vlády, obzvláště ty, které vede Bibi Netanjahu se rozhodně netají s tím, že otázka Východního Jeruzaléma, jakožto hlavního města Palestiny je pro ně mimo jakoukoliv realitu a zdůrazňují nedělitelnost Jeruzaléma, jako takovou.

Ta otázka není nová, ale z právního pohledu je pro ní poměrně důležité datum 30.7.1980, kdy byl Knesetem schválen základní zákon o Jeruzalému jakožto hlavním a nedělitelném městě státu Izrael. Vynechal bych pro tuto chvíli jistě zajímavou debatu o Základních zákonech Izraele a jejich kapitolách a vývoji ústavy státu Izrael, protože by nás to zavedlo příliš daleko od tématu.

Jeruzalémský zákon je zákonodárnou iniciativou původně osamoceného zákonodárce – G. Cohena, takže nebyl vládní iniciativou, ale byl těsně spjat s vládním vyjednáváním o mírovém uspořádání. Jako takový tento přijatý zákon bývá spíše označován za symbolický, politický akt, než právní, nicméně to mu neubírá na závaznosti, byl publikován v tamní sbírce a je součástí izraelského právního řádu.

 

 

Původní text zákona vlastně pouze stanovil, že je Jeruzalém hlavním městem Izraele a jako takový je celý a sjednocený (aniž by bylo specifikováno, co se tím pojmem celý a sjednocený vlastně míní). Dále stanovoval, že je Jeruzalém sídlem Knesetu, vlády a Nejvyššího soudu státu Izrael, věnoval se i ochraně posvátných míst a rozvoji tohoto města.

Ochranu posvátných míst zákon definoval jako závazek státu Izrael zajistit ochranu posvátných míst před jejich zneuctěním a závazek zajistit svobodu přístupu k těmto místům (aniž by opět tato  místa definoval, nebo závazky konkretizoval). K tomu všemu původní text ještě přidával nástroje zajišťující rozvoj města – zvláštní systém financování rozvoje Jeruzaléma prostřednictvím dotací hlavnímu městu, vytvoření zvláštního orgánu, který se rozvoji města bude věnovat a explicitním příslibu priority rozvoje tohoto města – respektive závazku státu Izrael dávat rozvoji města zvláštní přednost při všech jeho aktivitách.

Takto formulovaný Základní zákon – Jeruzalém, hlavní město Izraele již od počátku vyvolal kontroverze, v OSN byla v srpnu téhož roku přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 478 (jediný stát se zdržel hlasování – a to USA), směřující k prohlášení tohoto zákona za porušení mezinárodního práva, má jej za nicotný a vyzývá členské státy OSN, aby v rámci Izraele přesunuly své zastupitelské úřady mimo Jeruzalém. Mimo to ostatně tato rezoluce říká, že Izrael je nadále na území Východního Jeruzaléma okupantem a že se vlastně jedná o právní anexi cizího území. Tato „právní anexe“ – pokud bychom o ní vůbec mohli hovořit má kořeny už v roce 1967, kdy území Východního Jeruzalému Izrael dostal pod svou kontrolu a vymezil 28. června pravidla a rozsah místní samosprávy.

 

 

Jeruzalémský zákon byl dokonce ještě i novelizován – a to v roce 2000, kdy k původním 4 článkům přibyly další 3. Ten první z nich vymezuje s odvoláním právě na pravidla z roku 1967 územní rozsah Jeruzaléma a tedy i oblast na kterou se tento základní zákon vztahuje. Definuje tedy hranice velkého Jeruzaléma. Druhý z „nových článků“ zase ustanovuje, že není možné převést žádný výkon veřejné moci na tomto území mimo stát Izrael – tedy, že nelze přenést působnost státu Izrael na jiný stát ani na nějakou zvláštní mezinárodní správu nebo těleso.

Podobně se dodnes řeší i právní status jiných území Izraele, která získal po šestidenní válce v roce 1967 (Golanské výšiny, Gaza, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu) – v roce 1982 byl obdobný zákon přijat třeba i pro území Golanských výšin, jejichž osud je snad drobně jednodušší v tom, že jejich neizraelská populace je vlastně po válce opustila a nebyl zde nikdy tak výrazný tlak náboženský.