Ve Velké Británii se nástupnictví na trůn, oproti vžitým představám, neřídí pouze rodinnými vztahy, ale pevně ukotveno i v právním řádu – a to samozřejmě prostřednictvím zákona přijatého tamním Parlamentem. Ostatně, hned v úvodu jsem udělal „drobnou“ chybu i já – korunovaný panovník Velké Británie, a to včetně pravidel nástupnictví platí pro všechny země Commonwealthu (dále i Společenství národů“).

Řekněme, že celkové, oficiální údaje o celkovém pořadí v nástupnictví na Britský trůn v oficiální podobě vedeny nejsou (ostatně, není k tomu asi ani moc důvod – neoficiální seznamy jdou celkem do řádu nízkých tisíců jednotlivců). Sportovní terminologií jakousi „nadstavbovou část“ část hrají přímí příbuzní vládnoucího monarchy, přičemž prvních šest v pořadí musí ještě navíc žádat vladaře o svolení se sňatkem.

Zásadní role parlamentu v procesu nástupnictví na trůn ve Velké Británii a další 15 státech personální unie se datuje od konce sedmnáctého století (od doby Slavné revoluce), kdy byl, především ve dvou zákonech Bill of Rights (Listina práv) z roku 1689 a Act of Settlement (Zákon o dalších omezeních Koruny a lepším zabezpečení práv a svobod poddaných) ten je datován k 1701 parlament rozhodujícím hybatelem, v nástupnictví po Jakubu II.z rodu Stuartovců. Místo toho, aby vládnutí přešlo po uprchnuvším králi na jeho syna, parlament se usnesl, že Jakub II. uvolnil trůn a na jeho místo přechází jeho dcera Marie II. A její manžel Vilém III. Oranžský.

Act of Settlement potvrdil vůdčí roli parlamentu v Británii a po definitivním nastolení vlády Hannoverské dynastie v roce 1708, která Jiřím I. (synem Žofie Hannoverské, o které bude řeč) započala i v Irsku a Skotsku byla tato role ještě více umocněna. Tímto zákonem se parlament vyslovil v tom smyslu, že nástupnictví na trůně nesmí přejít opět do rukou katolíka (Jakub II. byl posledním katolickým králem na Britském trůně).

Nejpozději v roce 1701, nebo možná k roku 1705 a přijetí Zákona o naturalizaci kurfiřtky Žofie (Sophia Naturalization Act) bylo tedy s konečnou platností potvrzeno, že vladař ve Velké Británii vládne prostřednictví parlamentu a nástupnictví je určeno z vůle parlamentu.

Act of Settlement, spolu s Bill of rights vlastně určily pravidla nástupnictví až do roku 2015 a měly tři hlavní zásady:

– panovník nesmí být katolík a z nástupnictví je vyloučen i ten člen královské rodiny, který se s katolíkem ožení,

- zakládal pravidlo mužské primogenitury – tedy všichni mužští potomci „předbíhají“ při nástupnictví ženské potomky,

- a zakládal novou – Hannoverskou dynastii ustanovenou příbuzenstvím se Žofií Hannoverskou (vnučkou krále Jakuba I.).

Takto stanovená pravidla přečkala tři století, byť třeba již v roce 1704 v reakci na ně ve Skotsku přijali vlastní pravidla nástupnictví (Act of security), která byla zneplatněna o tři roky později sjednocením všech tří korun království (Anglické, Skotské a Irské). I přes tyto výzvy se na nástupnictví neměnilo vlastně nic zásadního až do roku 2011, přežila i změnu dynastie Hannoverské na Koburskou (a její následnou transformaci na dynastii Windsorskou), ale i rozpad Britského impéria, který se v zákonné podobě nástupnictví ostiknul především do tzv. Westminsterských statutů z roku 1931 na základě kterých je Britský panovník hlavou států sdružených ve Společenství národů.

V roce 2011 se politici všech šestnácti zemí Společenství národů na jednáni v Perthu shodli na tom, že je jejich společným přáním ukončit pravidlo mužské primogenitury a zásadu vyloučení katolíků z nástupnictví na trůn. David Cameron ještě coby ministerský předseda Velké Británie přidal další námět ke změně – tedy zrušení absolutního pravidla souhlasu vladaře s manželským svazkem následovníka a omezení tohoto souhlasu na prvních šest osob v pořadí nástupnictví na trůn. Tento záměr byl na základě tzv. Dohody z Perthu potvrzen a v 26.března roku 2015 vstoupil v účinnost Zákon o následnictví koruny[1].

Na základě nejnovější úpravy následnictví tak platí, že pro členy Britské královské rodiny narozené po 28. říjnu roku 2011 již neplatí zásada mužské primogenitury – proto na příklad princ Luis (třetí dítě prince Williama, vévody z Cambridge) v následnictví nepřeskočí svou starší sestru, princeznu Charlottu.

Protože ten současný „top 10“ následníků Britské koruny byl v poslední době otištěn snad ve všech médiích, přijde mi zbytečné jej opakovat, ale na druhou stranu, žádný příspěvek o královské rodině by bez něj asi nebyl úplný – tudíž, tady je:

                                                             

princ Charles – princ z Walesu, vévoda z Rothesay, vévoda z Cornwallu, (syn královny Alžběty II.)                                                                                                                                                   

princ William - vévoda z Cambridge (syn prince z Walesu),

princ Jiří z Cambridge (syn vévody z Cambridge), 

princezna Charlotta z Cambridge (dcera vévody z Cambridge), 

 princ Luis z Cambridge (syn vévody z Cambridge),

princ Harry - vévoda ze Sussexu (syn prince z Walesu), 

Archie Harrison Mountbatten-Windsor (syn vévody ze Sussexu),  

princ Andrew - vévoda z Yorku (syn královny Alžběty II.),   

Princezna Beatrice z Yorku (dcera vévody z Yorku),         

Princezna Eugenie z Yorku (dcera vévody z Yorku).