Podle rozšířeného názoru vyžaduje hospodářský růst vysoce vzdělanou pracovní sílu. Ještě více to údajně platí v podmínkách „znalostní ekonomiky“, za kterou je dnešní hospodářství pokládáno. Skutečnost je však složitější. Co o růstu a blahobytu ekonomik skutečně rozhoduje, není všeobecná úroveň vzdělanosti, ale firemní know-how a  kvalita řízení.

Argumentace ve prospěch vysoké vzdělanosti pracovní síly se zdá být samozřejmá. Vzdělanější lidé mají vyšší platy, což svědčí o tom, že jsou produktivnější; ekonomika vybavená vzdělanějšími pracovníky bude proto nutně bohatší. Bližší pohled i konkrétní údaje však tuto argumentaci v mnohém zpochybňují.

Vyšší vzdělání nesporně umožňuje plnější a samostatnější život. Velká část vzdělání získávaného ve středních i vysokých školách však není pro vzestup produktivity, a tím i hospodářský růst, příliš relevantní. Není totiž tímto směrem zaměřena.

Většina osob pracujících ve finančních službách ve své práci velmi pravděpodobně nikdy nevyužije biologii, podobně jako se módní návrháři obejdou bez chemie. Ani produktivita pracovníka na výrobní lince v automobilovém průmyslu není příliš závislá na tom, co ve škole naučil ve fyzice. Znalosti, které pro tyto i další profese význam mají, jsou především to, které jejich pracovníci získali v rámci odborného školství, profesního zaškolení a tréninku „on-the-job“.

Omezený ekonomický význam vyššího vzdělání potvrzují i mezinárodní srovnání. Podíl VŠ studentů (v odpovídající věkové skupině) v jedné z nejbohatších zemí světa, a to Švýcarsku, je nejen dlouhodobě nižší než průměr zemí OECD, ale v rámci této skupiny států dokonce jeden z nejnižších vůbec (nižší například než v Řecku nebo Argentině). Jeden z nejvyšších podílů vysokoškoláků v odpovídající věkové skupině má naopak Kypr.

Paradoxy „ekonomiky znalostí“

Zavádějící je i názor, že tzv. znalostní ekonomika význam vyššího vzdělání v posledních letech podstatně zvýšila. Znalostní ekonomika není ničím principiálně novým. Znalosti byly vždy hlavním zdrojem bohatství a země, které jimi vládly, patřily vždy k nejbohatším. To však neznamená, že by těmito vlastnostmi musela disponovat většina nebo dokonce každý.

Vedou k tomu dva důvody. Za prvé,  znalosti, které moderní ekonomiky využívají, a to v průmyslu i ve službách, jsou z velké části „zabudované“, a to nejen ve strojích a zařízení, ale i ve způsobu řízení a organizace firem. Rostoucí automatizace výrobních činností pak vede k tomu, že průměrné požadavky na znalosti se u velkého počtu pracovních míst ve srovnání s minulostí naopak spíše snižují, a to přesto, že jejich produktivita trvale roste. Příkladem může být prodejní personál v obchodech: na rozdíl od prodavačů  minulosti již téměř nemusí umět sčítat, protože pokladny a čtečky čárových kódů to zvládnou za ně. Růst relativní ceny pracovní síly v důsledku rostoucích mezd i nepřímých pracovních nákladů (či pokles relativních cen kapitálových statků) tento trend dále posiluje.

Druhým důvodem je, že značnou část pracovních činností, především ve službách, automatizovat (alespoň prozatím) nelze. Podíl odpovídajících pracovních míst, která příliš vzdělání nepotřebují, na celkové zaměstnanosti přitom vzhledem k poklesu průmyslové zaměstnanosti dlouhodobě roste. Vyspělé či „znalostní“ ekonomiky tak paradoxně nepotřebují relativně větší počty kvalifikovaných, ale spíše vyšší počty nepříliš kvalifikovaných pracovníků.

Co skutečně rozhoduje

Proti růstu vzdělanosti motivovanému jinými než ekonomickými faktory nelze jistě nic namítat. Vlády by však neměly sobě, podnikům ani veřejnosti namlouvat, že vzestup vzdělanosti bude mít na růst blahobytu podstatný vliv a že budoucí ekonomika již nebude méně kvalifikované profese vyžadovat.

Snaha zvýšit prosperitu či podpořit hospodářský růst zvyšováním průměrné úrovně vzdělání vede jen k plošné nadprodukci studujících (provázené jejich následným zklamáním) a nedostatku pracovníků s nižší kvalifikací. Skutečností je, že v řadě oblastí, kde se dnes vysokoškoláci uplatňují, nejsou jejich specializované „školní“ znalosti pro výkon práce příliš důležité. Znalosti, které jejich práce skutečně vyžaduje, lze - a je třeba - velmi často získat až při profesním vzdělávání či vlastním výkonu činnosti. Totéž či ještě více platí pro úspěšné působení ve vedoucích funkcích.

Vzdělání pochopitelně důležité je. Jeho hlavní ekonomický přínos však nespočívá ve zvyšování úrovně vzdělanosti většiny pracovníků, ale v kvalitě vzdělání, které jeho instituce poskytují. Rozdíl mezi bohatými a chudšími zeměmi či mezi rychleji a pomaleji rostoucími ekonomikami spočívá především v tom, jak velká část jejich pracovní síly působí a je organizována v podnikatelských jednotkách, které jsou dobře řízeny a disponují špičkovým know-how, a které v důsledku toho pracují s vysokou produktivitou. Podstatně méně důležité je, v jaké oblasti tyto podniky působí, zda jsou velké nebo malé apod.

Záměry politiků a vládních úředníků podporovat rozvoj vzdělanosti či zvýhodňovat podniky „s vysokou přidanou hodnotou“ jsou možná politicky populární, postrádají však ekonomické opodstatnění. Chtějí-li vlády podporovat vzdělání, které je ekonomicky relevantní, měly by se přednostně zaměřit na to, jež k růstu produktivity a inovací přispívá přímo a bezprostředně, tj. na firemní školení zaměstnanců (a to především v menších podnicích, jejichž zdroje na tento účel bývají omezené). K rozhodování o tom, jaké vzdělávání či know-how potřebují, mají totiž podniky většinou podstatně lepší přehled než vlády.