Finanční hodnota peněz je stejná, bez ohledu na to, odkud přicházejí nebo jak či na co je vydáváme. Psychologicky vzato to však většinou neplatí. Lidé totiž s penězi často zacházejí podle toho, do jaké „mentální škatulky“ je zařadili. A nakládají tak s nimi způsobem, který přestává být rozumný. 

Nejzřetelnější se tato skutečnost stává v situacích, které všichni známe, a to získáme-li peníze, se kterými jsme nepočítali. Může jít o dar, výhru, dědictví, nečekaný přeplatek, vratku na dani apod. Tyto peníze mají stejnou hodnotu, jako ty, které jsme získali jinak, například prací, a není proto žádný důvod s nimi zacházet odlišně. Náš přístup k nim však přesto občas bývá „volnější“ či dokonce lehkomyslný. 

Jde-li například o peníze, které jsme vyhráli, pak nám možná ani nevadí, že o ně další hrou opět přijdeme. Přesto, že jsou to naše, nikoli „vyhrané“ peníze. Racionálně k tomuto přístupu není důvod. Jediným důvodem je naše „psychologické účetnictví“.

 

Psychologie rozpočtování

Podobně naše mysl často pracuje i při rozpočtování výdajů. I zde by mělo platit, že vydávané peníze, bez ohledu na to, kam směřují, jsou stejné. Lidé si však přesto, často aniž si to uvědomují, své výdaje mnohdy rozdělují do skupin. A nerozhodují se na pak základě toho, jaké výdajové potřeby před nimi stojí, ale podle toho, zda daný výdaj odpovídá jejich předem vytvořenému „mentálnímu rozpočtu“.

Ilustrujme to na jednoduchém příkladu. Představme si, že jsme přišli do kina a zjistili, že jsme lístek na představení ztratili. Chceme-li film spatřit, nezbývá, než si ho koupit znovu. Většina lidí bude v této situaci opětovný nákup lístku zvažovat, a mnozí se možná rozhodnou, že si ho po druhé již nekoupí.

Jinak se však zpravidla zachovají, když přijdou do kina a zjistí, že stejnou částku, která odpovídá ceně lístku, někde vytrousili. I tato situace je nepříjemná, rozhodnutí o koupi lístku však většinou neovlivní. Z čistě finančního hlediska jsou přitom obě situace zcela stejné, a není důvod, abychom na ně reagovali jinak. V prvé situaci však s přihlédnutím k tomu, že jsme svůj „mentální rozpočet“ na návštěvu kina již vyčerpali, však možná návštěvu kina oželíme. 

Podobné rozpočtové škatulky si přitom lidé často vytvářejí i zcela vědomě a záměrně. Slouží jim k tomu účty, ale i obálky, hrníčky apod., do kterých si ukládají peníze na určitý účel. Tento nástroj kontroly výdajů má nepochybně význam. Ani tato praxe by však neměla vést k tomu, že peníze vydáváme určitým směrem jen proto, že jsou nebo zůstaly v určité obálce, navíc i přesto, že se v jiné nedostávají. Jinak totiž můžeme skončit jako firmy či veřejné instituce, které sice na konci roku „nemají peníze“ na odměny zaměstnanců, mohou je však poslat na nákladnou a zbytečnou pracovní cestu. Peníze na tento účel totiž ještě nevyčerpaly.

 

Psychologické pasti investic

Ke  stejně nerozumnému jednání nás občas svádějí i nejrůznější finanční poradci. Mnohdy nám totiž doporučují, abychom si prostředky, které chceme investovat, rozdělili do několika částek, a to podle toho, nakolik jsme smířeni s tím, že o ně přijdeme.

Tento přístup se na prvý pohled může zdát jako opatrný, možná i uvážlivý. Je přece rozumné rozdělit si peníze na ty, které potřebujeme,  a ty, které můžeme bez větších následků ztratit.

Problém však spočívá v tom,  že „peníze, které si můžeme dovolit ztratit“ jsou jen čistě umělou mentální kategorií. Tato kategorie možná vyhovuje investičním poradcům a jejich snaze „prodat“ investice. Z čistě racionálního hlediska však není nikdy namístě vynakládat peníze na něco, o co se značnou pravděpodobností přijdeme. Žádné vlastní mentální manévrování ani přesvědčování druhých by nás proto k tomu nemělo vést, bez ohledu na výši částky, o kterou jde. Uvedený způsob „škatulkového investování“ nás může navíc vést i k tomu, že určité prostředky vynaložíme riskantním způsobem jen proto, že jsme je do příslušné škatulky zařadili.

 

Mentální účty

Psychologicky podobná situace nastává, jestliže jsme si určitou věc, zpravidla službu, koupili, zatím ji však zcela nevyčerpali.  Mentálně jsme si však v souvislosti s ní „otevřeli účet“ a trváme na jeho vyrovnání, a to i tehdy, kdy nám již nic příjemného nepřinese nebo je dokonce nepříjemná.

Příkladem je situace, kdy si koupíme celodenní permanentku na vlek, ale počasí se  natolik  zhorší, že je další lyžování je nepříjemné. Mentálně může být přesto obtížné vynaloženou částku odepsat. Lyžujeme proto i přesto, že nám to nic pozitivního nepřináší. Podobná je situace člověka, který si koupí členství v tenisovém klubu a zvrtne si kotník. I když je další hraní pro něj bolestivé, pokračuje v něm i nadále. Pokračovat ve hře je totiž jediným způsobem,  jak zabránit tomu, aby vynaložené peníze nepřišly nazmar.

Zcela obdobná a ještě vážnější situace nastává, pokud jsme určité peníze špatně investovali. Přestože je již nemůžeme získat zpět, namlouváme si, že budeme-li v investování v daném směru pokračovat, ztracená částka se nám vrátí. Nechceme si přiznat, že jsme ji vynaložili nerozumně, a propadáme sklonu „házet dobré peníze za špatnými“.  Stejným „pravidlem“ se často řídí i státy či veřejné instituce. Ty si to však – na rozdíl od jednotlivců – většinou, bohužel, mohou snadněji dovolit.     

Jak se psychologických peněžních pastí vyvarovat? 

Jednou z nejspolehlivějších cest je hovořit o nich s někým, komu věříme či na koho se můžeme, pokud jde o jeho úsudek, spolehnout.

Při zacházení s penězi druhých, jak si na příkladech povšiml již Adam Smith,  lidé sice většinou přílišnou obezřetností netrpí. Jde-li však o peníze osob, na kterých jim záleží, mohou se vyhnout   subjektivním chybám v peněžním rozhodování.  Předpokladem je, že je seznámíme i se svými cíli a umožníme jim tak posoudit, nakolik jim naše finanční záměry či způsoby nakládání s penězi odpovídají.