V předchozím blogu jsme došli k závěru, že zisk vykázaný v účetnictví nemůže splňovat kritérium přidané hodnoty podnikatele z podnikání a nemůže být hodnotou, kterou lze odčerpat vlastníky například pro osobní spotřebu, bez toho, aby nebyl ohrožen tzv. going concern  proces – kontinuální pokračování existence podniku.

Klíčovou, pro správné fungování podniku, je podnikatelská filosofie, podle které příjmy z hlavní činnosti, kterými jsou zejména provozní zisk a odpisy musí krýt reprodukci kapacit ve formě hmotného majetku a pracovního kapitálu a také nezbytné finanční výdaje, jakými jsou například placené úroky. Došli jsme k závěru, že takové kritérium splňuje tzv. volný peněžní tok, který je ekonomickým ziskem a vlastně přidanou hodnotou, kterou lze z podnikání odčerpat, bez obavy o budoucí fungování firmy.

 

Stanovením přidané hodnoty se zabývá teorie hodnotového managementu, tzv.  value based management, která pro stanovení hodnoty, resp. přidané hodnoty podniku využívá dva přístupy – statický a dynamický.  V rámci těchto přístupu existuje několik způsobu, ze kterých si některé připomeneme.

Jedním ze statických přístupů stanovení ekonomické přidané hodnoty – EVA, je způsob, který je početně jednodušší, ale složitější co týče vstupních údajů. Při aplikaci tohoto postupu je nutné nejdříve zjistit tzv. návratnost vloženého kapitálu – ROCE, od ní odečíst hodnotu průměrných kapitálových nákladů – WACC a tuto částku vynásobit hodnotou vloženého kapitálu.  Návratnost vloženého kapitálu je stanovená jako podíl provozního zisku po zdanění (EBIT) a vloženého kapitálu, který je generován z kapitálu vlastního a dlouhodobých cizích finančních zdrojů. Klíčovým je stanovení průměrných nákladů (Weighted Average Cost of Capital – WACC), které jsou stanovený jako součet nákladů na vlastní a cizí kapitál. Výsledkem je relativní vyjádření nákladů na jednu korunu dluhu vázaného v podniku ve formě kapitálu.

Jiným ze způsobů, je tzv. Stern-Stewart koncept stanovení ekonomické přidané hodnoty, kdy od provozního zisku je odečtená hodnota vloženého kapitálu oceněná již zmíněnými průměrnými kapitálovými náklady.

Každý podnikatel, který rozhoduje o umístění kapitálové investice, musí mít konkrétní představu o její zhodnocení, řečeno ekonomickou terminologii o její návratnosti. Pokud je skutečná návratnost vyjádřená ukazatelem návratností vlastního kapitálu (ROE) vyšší, než předpokládaná návratnost vlastního kapitálu (r_e), potom tento rozdíl, tzv. spread, vynásobený celkovou výší vlastního kapitálu představuje získanou nadhodnotu, nebo přidanou hodnotu podnikatele.

V praxi se také setkáváme i s tzv. tržní přidanou hodnotou, což je rozdíl mezi účetní hodnotou vlastního kapitálu a tržní hodnotou akcii u společnosti kótovaných na trhu cenných papírů. Rozdíl mezi ekonomickou přidanou hodnotu a tržní přidanou hodnotou je zejména v tom, že u ekonomické přidané hodnoty klíčové parametry a jejích stanovení vychází z faktorů uvnitř podniku, na které má vliv management a které jsou tak managementem kontrolovatelné.

Tržní přidaná hodnota závisí na aktuální ceně akcií, což je veličina velice proměnlivá, kterou management nemůže ovlivnit, žádným ekonomickým nástrojem. Naopak cena akcie je často ovlivňována neobjektivními a hlavně faktory, které nelze správně predikovat. Jsou to takové skutečnosti jako objem volného kapitálu na trhu a tím jeho přetlak vyvolávající převis poptávky nad nabídkou, dále ochota investorů utrácet peníze za nákup akcií, což také vyvolává tlak na zvyšování cen akcií, které tak mohou být nadhodnocené, přeplacené a tedy pořízené za nereálnou cenu. Toto bývá základní příčinou finanční bubliny a následné krize finančních trhů, které vzhledem ke globálnímu obchodování mohou způsobit dominový efekt, napříč světovou ekonomikou.

V obchodování s cennými papíry a jejich hybridy platí zásada, že pokud nejde o spekulativní nákup, kde je míra rizika značná, měly by se kupovat instrumenty finančního trhu, u kterých cena odpovídá jejich hodnotě. V praxi to znamená neřídit se v rozhodování pouze jedním nástrojem ale křížovým způsobem využívat alternativní nástroje stanovení hodnoty.

 

Předpokladem pro generování přidané hodnoty je adekvátní výkonnost firmy. Samotnou výkonnost firmy ovlivňuje na jedné straně výše příjmů (tržeb) a na výdajové straně efektivní využití kapitálových vstupů, což ovlivňuje kapitálová struktura a náklady kapitálu. Proces měření finanční výkonnosti je velice složitý a nelze pracovat pouze s exaktními (hard)finančními ukazateli, ale často i s tzv. soft, nefinančními ukazateli. Základní rámec měření vytváří ekonomická analýza, integrující v sobě jak kvalitativní, tak kvantitativní analýzu.  Kvalitativní analýza je zaměřená zejména na analýzu produktu, analýzu prodeje a zákazníka, analýzu tržní pozice, analýzu technologického potenciálu, či kvality lidských zdrojů, kvantitativní analýza je zaměřena zejména na finanční riziko, a řízení kapitálu, jeho optimalizaci, finanční politiku a rentabilitu.

Neexistuje univerzální nástroj strategického měření výkonnosti, existují pouze, více méně praxi akceptované univerzální rámce, například Balance Scorecard, EFQM a podobně. Úspěšnost finančního řízení a finančního manažera i úspěšnost firmy spočívá v tom, že ze všech disponibilních nástrojů jsou integrovány do podnikového řízení, ty které jsou nejvíce vhodné pro zobrazení firemní reality, následně jsou sestavený do provázaného koherentního systému, který lze adresně rozepsat na jednotlivé veličiny podle okruhu zodpovědnosti, toto lze měřit, kontrolovat a podle toho odměňovat. Takový systém umožňuje získat lidí v podniku pro společný cíl, který je ve společném zájmu celého osazenstva, totiž to prosperita podniku jako základní předpoklad tvorby přidané hodnoty, která je základním předpokladem prosperity, všech kteří na její tvorbě participují.