Paradoxy času

Trvalou součástí novoročních předsevzetí je snaha vtěsnat do vlastního napjatého časového harmonogramu činnosti, kterým jsme dosud nevěnovali dostatečnou pozornost, a vypustit naopak ty, kterým času věnujeme příliš. S dostatečným odstupem se nám totiž ty prvé jeví jako důležitější, zatímco ty druhé jako podstatně méně významné či dokonce jako škodlivé. Tato předsevzetí většinou nebývají příliš úspěšná. Čas však s sebou nese i další paradoxy.

Problému užití času se již v prvém století n. l. věnoval Seneca. Ve svém spisu „O krátkosti života“, představujícím pravděpodobně prvou příručku „řízení času“, se podivoval nad tím, jak málo si lidé cení svého času a jak snadno jej směňují za jiné věci, aniž by si položili otázku, zda tato směna stojí za to.  Jsou schopni udělat téměř vše, aby získali a uchránili svůj majetek, s časem, představujícím jednu z mála věcí, kterou je třeba skutečně šetřit, však často plýtvají.

Čas je skutečně komoditou, která se mnohdy velmi snadno směňuje za něco jiného. Je však současně jediným skutečně neobnovitelným zdrojem. Jeho cena je přesto často zřejmá až poté, co jsme jej vynaložili nebo o něj přišli. Ekonomická prosperita přitom paradoxně trvalý pocit zaneprázdněnosti a nedostatku času zvyšuje.

Cena času

J. M. Keynes se ve 30. letech minulého století domníval, že „jeho vnuci“ budou pracovat již jen zhruba tři hodiny denně. Vycházel přitom z postupně se zkracující délky pracovní doby, které byl za svého života svědkem. Psychologové se v té době vážně zabývali otázkou, jak lidé se svým volným časem v budoucnu naloží. I po 80 letech, které od té doby uběhly, jsou však lidé stejně, či možná ještě více zaneprázdněni, než v minulosti. A to přesto, že délka pracovní doby skutečně poklesla (i když nikoli tak, jak by odpovídalo růstu produktivity). K úsporám času navíc přispěla (či přispět mohla) řada domácích přístrojů i informačních technologií.

Problém „nedostatku“ času, který dnešní generace pociťují, má přesto dva odlišné aspekty. Prvý je spojen s cenou času, druhý se změnou hodnoty, která je času přisuzována.

Cena času se s růstem příjmů zvyšuje. Roste totiž finanční hodnota, za kterou lze (volný) čas zpeněžit, tj. směnit za spotřební statky. V zemích či oblastech s vyššími mzdami jsou proto lidé zaneprázdněni více než v oblastech chudších. Často se to odráží i v tempu jejich života, mnohdy i rychlosti chůze. Pokud se jim směna času za peníze nedaří, pociťují úzkost.

Rostoucí hodnota času zvyšuje však i tlak na účelné využívání volného času. Lidé sice vydělávají více, nezískávají však více času, ve kterém by peníze mohli utratit. Tato skutečnost tak volný čas činí ještě vzácnějším. Pocit zaneprázdněnosti vzniká totiž i v důsledku snahy „zkonzumovat“ za jednotku volného času co největší objem pořízeného zboží a služeb. Pro osoby, mající k využití volného času nejlepší finanční předpoklady, tak volný čas paradoxně občas ztrácí svou „volnost“. V důsledku jejich rostoucí prosperity (a pracovní zaneprázdněnosti) roste i jejich „zaneprázdněnost“ ve volném čase.

S ní často vzrůstá i stres spojený se snahou zvolit si co nelepší využití volného času či pocitem, že by se mohli věnovat něčemu zcela jinému. Důsledkem je nedočkavost, projevující se snahou o „multitasking“, tj. vykonávání co nejvíce činností najednou, dále podporované informačními technologiemi.  Kvalita takto prováděných činností (i pocity, které je provázejí) však zpravidla klesají. Ani rostoucí cena volného času tak nebrání tomu, že jej lidé často tráví způsobem, který jim nepřináší nevyšší uspokojení.

Změna hodnot

Pocit zaneprázdněnosti postihuje nejvíce osoby ve vedoucích funkcích; bývá proto někdy označován jako „manažerská nemoc“. I zde dochází k historickému paradoxu. Americký ekonom T. Veblen si na konci 19. století (ve svém spise „Teorie zahálčivé třídy“) všiml toho, že volný čas je symptomem bohatství - příslušníci nejbohatších vrstev měli proto v jeho době sklon jej vystavovat na odiv. Trvalý nedostatek času byl naopak spojen především s chudšími, případně méně kvalifikovanými vrstvami.

Dnešní situace je zpravidla opačná: osoby ve vedoucích i dalších kvalifikovaných funkcích pracují často 60 i více hodin týdně, méně kvalifikovaní pracovníci mívají volného času více. Věc může souviset se zajímavostí práce a často i vyšší konkurencí provázející boj o dobře placená místa, a jejich vyšší nejistotou. Nelze však vyloučit, že v podmínkách, kdy výsledky práce některých kvalifikovaných osob není možné zcela přesně měřit, je delší čas strávený v práci spíše jen snahou demonstrovat vyšší produktivitu či loajality k zaměstnavateli.

Rozdíl mezi trávením pracovního a volného času se navíc občas stírá: oba jsou velké části věnovány nahlížení na nejrůznější obrazovky. Ať tak či onak, volný čas, který byl ještě před sto lety symbolem prestiže, se dnes stává spíše známkou společenského neúspěchu: symptomem blahobytu a společenského statutu, vystavovaným mnohdy demonstrativně na odiv, je být v časové tísni. V některých zemích došel tento skon již tak daleko, že si lidé nevybírají celou dovolenou (a to i v případech, kdy nemají možnost ji „vyměnit za peníze“). I v tomto případě je však otázkou, nakolik změna hodnot přisuzovaných času přispívá k růstu množství kvality odvedené práce.time

Synergie rolí

Souběžné zvládání pracovních, rodinných i osobních činností a rolí je často chápáno jako „hra s nulovým součtem“ – jako záležitost, kde „výhra“ v jedné oblasti přináší ztráty v těch ostatních. Činnosti, které člověk v životě vykonává, mají však ve skutečnosti důležité synergické efekty. Projevují se především u manažerů a dalších kvalifikovaných osob.

Lidský život lze z tohoto hlediska rozdělit do čtyř oblastí. Tvoří je práce, rodina, osobní život a život společenský. Úspěšné plnění rolí, jež tyto oblasti vyžadují, posiluje většinou úspěšnost v oblastech ostatních. A naopak: neschopnost věnovat se všem z těchto rolí či zvládat jejich požadavky snižuje „výkon“ i v rolích ostatních.