V současné kovidově-pandemické situaci, kdy jsou přetížené nemocnice a kdy se střídají pacienti a personál za sebou v rychlých sledech, tak není ani možné postřehnout o jaké konkrétní osoby se jedná. U poskytovatelů zdravotních služeb, tedy nemocnicích, jsou zřízené speciální kovidové jednotky, kde leží pacienti s nemocí kovid a stejně tak jsou zachovány oddělení, kde leží pacienti i s „běžnými„ a tedy jinými nemocemi. Na pořad dne přichází otázka, jestli je povinností zdravotnického zřízení hlídat pacienty, aby svévolně neopustili nemocnici a to s cílem se již nevrátit?

Běžný nebo speciální pacient?

V úvahu přicházejí dva druhy možností, kdy se bude jednat o pacienta nemocného s kovidem C-19 a o pacienta s „běžnou“ nemocí. Pacienti s nemocí kovid s největší pravděpodobností nebudou utíkat s kovidových jednotek, kde jednak mají dvaceti čtyř hodinový osobní dohled a navíc jsou ve zdravotním stavu, který jim neumožňuje cokoli jiného, než je boj s touto nemocí.                    

Zaměření tedy bude na pacienty, kteří se léčí v nemocnici s jiným druhem nemoci, než je koronavirus. V případě, že by se takový to pacient rozhodl nenadále bez upozornění opustit prostory nemocnice, tak je otázka, jak dalece je povinností zdravotnického personálu hlídat toho to pacienta.

 

Judikát Nejvyššího soudu       

K výše uvedené otázce se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém vůbec prvním rozhodnutí v takovéto věci a to na sklonku loňského kovidového léta. Podle toho to vyjádření Nejvyšší soud v prvé řadě odkazoval na nálezy Ústavního soudu ČR, který celkově zhodnotil, že je nutné respektovat vůli nemocného a šetřit jeho práva. Dále z toho dovodil, že nemůže-li provozovatel nemocnice nikoho nutit k léčbě, tak tedy ani k pobytu na lůžku či řádném dostavení se na plánované vyšetření, ovšem jen za předpokladu, že se nejedná o některou zákonnou výluku. Pokračujíc, kdy tedy není možné, aby provozovatel nemocnice průběžně kontroloval, zda léčbu pacient důsledně dodržuje, případně jej k ní přimět přes jeho vůli, rozhodne-li se vzdálit.

Stěžejní je tedy vyjádření, že prevenční povinnost provázející poskytování zdravotní péče při dobrovolné hospitalizaci by se tak měla vztahovat především k jejímu řádnému zajišťování, nikoliv k dozoru nad tím, nakolik se jí dotyčný rozhodne podřídit. Samotné vzdálení se z příslušného oddělení pak nemusí automaticky značit riziko újmy na životě či zdraví nemocného a to ani za chladného počasí. Pacient se může pohybovat v budovách nemocnice, může být vyzvednut svým známým, může si od něj převzít ošacení.

Všechny tyto podstatné momenty přitom mohou být pro personál nemocnice, zvláště jedná-li se o rozsáhlejší komplex, prakticky nezjistitelné. Zdravotnický personál si jej může všimnout jen mimoděk, permanentní sledování všech pacientů zdravotnickým personálem by v podstatě mohlo paralyzovat chod oddělení a obstruovat náležité poskytování zdravotní péče. Za stavu, kdy je na daném a uzavřeném oddělení, v návaznosti na povahu léčebných diagnóz, běžné, že se plně pohybují pacienti, vzdalují se opakovaně ze svých pokojů, například aby se bez doprovodu dostavili na jiná oddělení vyšetření, ale též aby si zařídili své osobní záležitosti, šli se projít či něco koupit, lze v krátkém časovém horizontu jen těžko rozlišit mezi dočasnou nepřítomností, případně opakovanými nepřítomnostmi, tím kdy pacientovo vzdálení značí jeho záměr opustit nemocnici.    

Na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je podstatné také sdělení o odlišné situaci, která předchozí závěry vyvrací a to, že jinak by bylo nutné dohlížet samozřejmě na osobu, u níž by s ohledem na její aktuální zdravotní stav či průběh léčby mělo být zdravotnickému personálu zřejmé, že její delší absence na oddělení může bezprostředně negativně ovlivnit její zdraví, třeba kvůli nezbytné aplikaci léčby, či na osobu jevící známky duševní poruchy, jež může ohrozit sebe nebo své okolí.   

 

                           

Pacient dvojího druhu      

Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tedy vyjasnilo, že existují „dva druhy“ pacientů. V prvé řadě ti, kteří díky svého zdravotnímu stavu, mají volnější režim a mohou více svobodněji se pohybovat nejen po celém nemocničním zařízení a přilehlých nemocničních prostorách, ale pokud svévolně opustí oddělení, tak zdravotnický personál nemá právní odpovědnost za jejich další osud. Odlišná situace nastává, když se jedná o pacienta, kde je zdravotnický dozor na místě, díky jeho intenzivnější zdravotní péči.