Minimální mzda a její role v ekonomice

Mzda jako ekonomická kategorie vyjadřuje z pohledu zaměstnavatele cenu (náklady) práce a z pohledu zaměstnance odměnu (hodnotu) práce. V praxi je nutno rozlišovat mezi brutto mzdou (u nás také superhrubou mzdou) a netto (čistou) mzdou. Rozdíl je v tom že hrubá mzda obsahuje položky, které je nutno odvést (zaplatit) státu, případně sociální a zdravotní pojišťovně ve formě daní a pojištění. Protože odvody na zdravotní a sociální pojištění platí nejenom zaměstnanec, ale i zaměstnavatel a v rozdílné výši, po přičtení celkové částky odváděné zaměstnavatelem k hrubé mzdě dostaneme superhrubou mzdu, která je základem pro stanovení daně z příjmu ze závislé činnosti. Ta je ve vztahu k zaměstnancům neférová v tom, že zaměstnanci musí zaplatit i daň z příjmu z peněz, které jsou příjmem státu. Mimochodem superhrubá mzda byla zavedena v době, kdy vládly strany, které teď před volbami slibují zvýšení mezd díky nižšímu zdanění příjmů. Čistá mzda je očištěna od všech srážek ze mzdy (daň z příjmu, sociální zabezpečení, zdravotní pojištění) a představuje částku, kterou zaměstnanec obdrží ve výplatě.

V praxi je nutno rozlišovat mezi nominální a reálnou mzdou. Nominální mzda představuje skutečnou hodnotu práce vyjádřenou konkrétní sumou peněz, v okamžiku výplaty, nevyjadřuje ale skutečnou reálnou kupní sílu této hodnoty, která se mění v čase z důvodu růstu cen, který způsobuje inflaci, tedy míru skutečného znehodnocení peněz. K určení skutečné hodnoty mzdy, (k vyjádření peněžního ekvivalentu) - lidově řečeno - toho co si je možné za tuto mzdu pořídit, se využívá kategorie reálné mzdy. Reálná mzda je vyjádřením vzájemného vztahu ceny životních potřeb a vyplácené peněžité odměny za práci a vypočte se z nominální mzdy vydělením indexu růstu cen tzv. spotřebitelského koše, anebo oficiálně stanovenou mírou inflace.

Při hodnocení makroekonomických proporcí ekonomiky a vzájemných relaci mezi jednotlivými makroekonomickými ukazateli se využívá tzv. průměrná mzda – statistická veličina, kterou se stanoví průměrný plat nebo mzda v dané ekonomice, oboru nebo oblasti.

V direktivně řízené ekonomice byl mzdový vývoj řízený státem a jeho orgány a mzdová politika svázaná širokým spektrem různých předpisů a normativu, které byly pro podniky závazné. Decentralizovaná ekonomika nedisponuje takovými nástroji, ale to neznamená, že vláda nemůže a nemá povinnost řídit mzdový vývoj a ovlivňovat výší mezd. Pro ekonomiku je nebezpečné, pokud jsou mzdy neúměrně vysoké a nejsou v relaci s možnostmi a výkonnosti ekonomiky, na druhé straně je špatné, pokud mzdy jsou velice nízké. Další chybou je, když na jedné straně neomezeně rostou mzdy úzké skupině lidí a větší částí společnosti mzdy nerostou odpovídajícím tempem. To potom může nastat tzv. nůžkový efekt, kdy rostou životní náklady v důsledku růstu cen, které sledují úroveň nejvyšších mezd a snižuje se kupní sila a tím i spotřeba většině domácnosti s neúměrně nízkými příjmy. V důsledku toho společnost chudne, spotřeba domácnosti klesá, což má za důsledek pokles růstu hrubého domácího produktu.

V decentralizované ekonomice má vláda dva nástroje, aby tomu zabránila. Nástrojem pro zpomalení neúměrného růstu mezd jsou daně, konkrétně progresivní zdanění. Druhým nástrojem, kterým lze stimulovat růst mezd v ekonomice je tzv. minimální mzda. Minimální mzda je zákonem stanovená nejnižší přípustná částka mzdy, kterou musí zaměstnavatel vyplatit zaměstnanci, který je s ním v pracovněprávním vztahu. U nás v souladu se zákoníkem práce a navazujícím vládním nařízení č. 567/2006 Sb., je uzákoněná tzv. zaručená mzda, která je zpravidla vyšší než minimální mzda a která je stanovená s ohledem na náročnost práce a na časový rozsah vykonané práce.

V této souvislosti je nutno říct, že koncept minimální mzdy je pro Českou republiku závazný, protože Československo přistoupilo k Úmluvě o zavedení metod stanovení minimálních mezd v roce 1950, kdy byla (12. června) ratifikace zapsána generálním ředitelem Mezinárodního úřadu práce.  Minimální mzda v ekonomice chrání jak zaměstnavatele, tak i zaměstnance tím, že jsou stanovené limity, které jsou jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance či jejich zástupce závazné. Minimální mzda plní ochrannou roli pro nízko příjmovou část obyvatelstva tím, že nastavuje hranici minimálního příjmu a chrání zpravidla příjmově slabší část populace, aby nepropadla pod hranici chudoby a svými příjmy neklesla pod sociálně akceptovatelnou úroveň. Z makroekonomického hlediska využitím zmíněných nástrojů je možné zabránit již zmíněnému nůžkovému efektu, který v extrémní situaci vyvolává sociální napětí a nespokojenost lidí. Minimální mzda má také plnit kriteriálně – motivační roli tím, že pokud je výrazně vyšší než sociální dávky, motivuje lidi bez příjmů, aby si hledali práci a nepobírali zmíněné dávky. 

V této souvislosti je důležité zodpovědět otázku, jaká by měla být výše minimální mzdy, tak aby byla akceptovatelná pro vládu, zaměstnavatele i zástupce zaměstnanců. Je nepsaným pravidlem, že ve vyspělých zemích EU je minimální mzda zhruba poloviční oproti průměrné mzdě, nebo zhruba dvakrát větší než životní minimum. U nás je minimální mzda jedna z nejnižších v Evropě a to nejenom nominální, ale i v paritě kupní sily, což je ovlivněno nízkou průměrnou mzdou, i když ekonomika je jedna z nejvýkonnějších na světě (34. místo ve světě). Zástupci zaměstnavatelů odůvodňuji neochotu zvyšovat mzdy, tím, že produktivita práce je nízká a případný růst mezd ohrožuje pracovní místa a měl by za důsledek nárůst nezaměstnanosti. Jejich tvrzení vychází z neoklasického makroekonomického modelu, kterého konstrukce je velice zjednodušená a závěry provedené na základě takového zjednodušení jsou současnou ekonomickou vědou ne-li vyvrácený, minimálně zpochybněný. Tento model vychází totižto z předpokladu, že rovnovážná mzda je průsečnice křivky nabídky práce a poptávky po práci ze strany zaměstnavatelů a že růst mezd vyvolává chuť a potřebu lidí více pracovat, čímž se ale počet nabízených pracovních míst snižuje. Model vůbec neodráží celkovou výkonnost a stav ekonomiky, její vyspělost a technologickou úroveň, kvalitu pracovní sily, ani její aktuální problémy, jakými je inflace, saturace potřeb lidí, kupní silu mezd, ochotu domácnosti utrácet a podobně. Jak ukazuje praxe na rozdíl od zemí, které jsou na západ od naší republiky, a kde se odvíjí minimální mzda od vysokých průměrných mezd, u nás je nezbytné opatřeními směřujícími na zvyšování minimálních mezd vytvářet tlak na růst mezd obecně.

Toto se pochopitelně nelíbí podnikatelským subjektům s nízkou přidanou hodnotovou, které přicházejí k zakázkám ne na základě férové hospodářské soutěže v rámci konkurence na trhu, ale prostřednictvím mnohdy i několika zprostředkovatelů, kteří jim snižují výslednou marži. Nebude se to také líbit firmám, které přicházejí k zakázkám pomoci korupčních nástrojů a kde se v podstatě o vlastní marži dělí se zadavatelem zakázky. Takové podniky jsou často pouhými montovnami produktů pro zahraniční subjekty a nejsou nositele rozvoje budoucího potenciálu výkonnosti a konkurenceschopnosti české ekonomiky v globálním měřítku. V případě tlaku vlády na růst mezd na určitou úroveň, která těmto podnikatelům již negarantuje dostatečnou marži, se stávají tyto zakázky prodělečné a firmy mají dvě možnosti. Buď se vydat cestou sofistikovaných technologií, s cílem snížení potřeby nekvalifikované práce, což ale je spojeno s dodatečnými investicemi s následným efektem, že jsou vytvářený produkty s vyšší přidanou hodnotou a nižším podílem mzdových nákladů, což je společenský žádoucí trend v případě, že česká ekonomika nemá ztratit dynamiku svého růstu.  Pokud by v takovém případě přesto mzdové náklady rostly, kompenzaci za jejich zvýšení, by pro firmy mohli být zrychlené odpisy nových technologií, což by prostřednictvím daňového zákona investujícím firmám bohatě kompenzovalo výdaje spojené s růstem mezd.

Druhou možnosti je najímat levnou pracovní silu ze zahraničí, což z hlediska budoucího vývoje ekonomiky a společnosti není nejlepší trend. Zaměstnávání lidí s nízkými příjmy znamená nižší odvody do sociálního a zdravotního systému, přičemž výplata nároků z těchto zdrojů těmto zaměstnancům v momentě vzniku nároku je v standardní výši, což může dlouhodobě negativně ovlivnit celý důchodový systém i systém zdravotního pojištění a při současném stárnutí populace způsobit deficit ve zdrojích.

Jak z předchozího výkladu vyplývá, růst mezd nutí firmy s nízkou přidanou hodnotou ke změně filozofie podnikání. Oblíbeným argumentem odpůrců zvyšování mezd je tvrzení že nahrazování lidské práce stroji vede ke ztrátě pracovních míst pro méně kvalifikovanou pracovní silu. Tento argument je nutno odmítnout, protože právě rozvoj a výroba nových technologii přináší nové pracovní místa.

Další výhodou dynamického růstu mezd je skutečnost, že vzhledem k nízké saturaci potřeb našich obyvatel oproti západním spotřebitelům, je touha utrácet u nás nadstandardní a závisí jenom na dostatku peněz, kterými domácnosti disponují. Pohled na základní generátory růstu HDP je toho důkazem, protože spotřeba a výdaje domácnosti, při nízké investiční aktivitě, je jedním z nejdůležitějších faktorů růstu ekonomiky, v případě škrcení mzdového vývoje by se tento efekt vytratil, protože lidé by začali míň utrácet, což by mělo negativní dopad na výkonnost a růst ekonomiky.

Růst mezd má nezanedbatelný význam i pro fiskální politiku státu, protože zvyšuje příjem z daní a plateb pojistného, což umožňuje řešení problémů s akumulací zdrojů spojených se sociální politikou státu garantující sociální smír.

Při důkladném studiu statistických zdrojů je patrné, že odpovědní činitelé zaspali vývoj, protože tlak na růst mezd u nás je minimální. Přitom celý problém lze řešit jednoduchým vládním opatřením, aby se výše odměn veřejných činitelů ústavních činitelů, soudců a podobně, u některých dokonce souběh několika příjmů, neodvíjeli od průměrné mzdy ve státní správě jako je tomu v současnosti, ale od minimální mzdy.  Největší tragédii pro naši zemi by však byla skutečnost, pokud by z voleb vyšla garnitura činitelů, která půjde opačnou cestou. Nakonec takové vládnutí máme ještě v paměti, jak tyto snahy zejména v létech 2008 a 2009 prohloubily krizi a recesi u nás.