Konec starých časů - Velké výročí 60 let od konce segregace v USA

Tento příspěvek je věnován jednomu ze zřejmě nejzásadnějších rozhodnutí, které kdy Nejvyšší soud USA učinil a kterým de jure před šedesáti lety zrušil do té doby fungující systém rasové segregace v USA.

Historie černošské rasy v Severní Americe nezačíná až s utvořením USA jako takových a sahá dokonce ještě mnohem hlouběji do historie, než je existence Anglických osad, z nichž se USA později zformovaly. Lze doložit, že černoši přijížděli na území Severní Ameriky již spolu s prvními evropskými objeviteli tohoto kontinentu v 16 století.  První „zdokumentovaný“ příchod černého muže na území dnešních USA se udál v roce 1513 na, tehdy španělské Floridě.

Stejně tak historie Afroameričanů nekončí ani rokem 1865 – tedy koncem otrokářství, ani rokem 1870, kdy byl do Kongresu zvolen první Afroameričan, ani rokem 1968, kdy zemřel Martin Luther King, či rokem 2009 a zvolením první Afroameričana do úřadu prezidenta USA. Všechny tato data, jež by Jára Cimrman označil za nezapamatovatelná, jsou pouhými milníky na dlouhé cestě soužití bělošské většiny a černošské menšiny ve Spojených státech. Neméně důležitou roli na této cestě hraje datum 17. 5. 1954, kdy Nejvyšší soud USA vynesl rozsudek ve sporu Brown v. Školní rada Topeky.

Tento rozsudek bývá označován za konec rasové segregace v USA. To je samozřejmě jistá „novinářská zkratka“, ale i přesto se na této premise dá začít stavět. Po občanské válce v USA byly sice přijaty XIII. XIV. a XV. Dodatky Ústavy – tzv. Rekonstrukční dodatky, kterými bylo rušeno otroctví, zaváděna rovnost před zákonem pro všechny občany a zaručeno stejné volební právo, ale k zrovnoprávnění všech nevedly.

Proč existovala i nadále Amerika bílá a barevná je zdánlivě jednoduchá otázka, na kterou však není snadná odpověď. Federální síly se sice snažili převést absolutní rovnost do praxe, ale měly k tomu pouze omezený manévrovací prostor – jednak nemohly přímo omezovat soukromoprávní vztahy občanů a pak také nemohly zasahovat do pravomocí jednotlivých států. Často v této situaci bývá Jih USA označován za lůno rasové segregace, ale tomu tak rozhodně není – nezřídka se právě na Severu postavení černochů dokonce v některých oblastech, jako třeba volební právo i zhoršilo oproti předválečnému stavu.

SupremeCourtsb10068813x-001I proto musel na tyto otázky často odpovídat i nejvyšší strážce Ústavy USA – tedy Nejvyšší soud. Jeho činnost v této sféře bych rozdělil do několika etap – první z nich byla těsně poválečná, kdy rozhodoval o pravomocech Kongresu ve vztahu k přijímání úpravy, která měla vést ke zrovnoprávnění – tzv. Zákon o občanských právech. V této fázi vlastně velice zjednodušeně řekl, že není věcí federální vlády zasahovat do soukromoprávní sféry a požadovat důsledné zrovnoprávnění všech i na místech, která nejsou pod státní/federální správou – na příklad v soukromých restauracích, kinech, divadlech apod.

V druhé fázi Nejvyšší soud vytvořil právní konstrukci, která do dějin vešla coby doktrína „Separate but equal“ – tedy zásada „Oddělení, ale rovní“. Tuto zásadu přejal do svého „federálního slovníku“ soud ze zákonné úpravy státu Louisiana – kde však pořadí slov bylo obrácené. Nikoliv poprvé, ale nejprecizněji Nejvyšší soud formuloval tuto svou doktrínu v roce 1896 ve svém rozhodnutí Plessy v. Ferguson.

Tímto rozsudkem Nejvyšší soud řekl, že v případě existence oddělených prostor, či zacházení osob různé rasy, je tento postup v souladu s ústavou, pakliže je toto zacházení, či prostory vybavené na stejné úrovni. Jinak řečeno – odlišné zacházení je možné, pakliže je materiálně stejně zaštítěno. Je tedy možné mít oddělené vlakové vagóny – jak tomu bylo ve sporu Homera Plessyho, ovšem pouze za předpokladu, že byly stejné třídy a stejného vybavení. Toto období tedy soud shrnul zhruba do slov, pakliže neprokážete, že s vámi není zacházeno stejně, je segregace v souladu s ústavou.

 Třetí období vrcholí právě v roce 1954 a vyznačuje se tím, že soud posuzoval, co vše se do „stejného vybavení“ započítává a co už nikoliv. Posuzoval na příklad spory o to, zda je v souladu s ústavou existence zvláštních stolů pro barevné Američany v jídelních vozech, zda veřejná vysoká škola, která je založená, aby přijímala i černošské studenty rovná s vysokou školou pro bělochy, jejíž prestiž je díky historii nepoměrně větší, zda se státy mohou zbavit své povinnosti zajistit rovný přístup studentům k vyššímu školství tím, že jim vystaví poukazy na studium ve školách pro barevné v jiných státech, nebo zda je existence trestů za mezirasové sňatky ústavní, pakliže je výše trestů stejná pro oba účastníky svazku, bez ohledu na jejich rasu, či existenci oddělených zón pro výstavbu obydlí pro barevné a bílé Američany. Vždy však posuzoval, zda jsou podmínky vybavení, materiálního, personálního, či finančního zázemí dotčených institucí stejné a v případech, kdy dospěl k závěru, že jsou, neprohlásil tento stav za protiústavní.

781857Právě rozhodnutí ve věci Brown tento svůj postoj přehodnotil – Nejvyšší soud prohlásil, že sama existence odděleného školství (potažmo celé segregace) je protiústavní, neboť odporuje zásadě rovnosti. Tento svůj názor – do značné míry kontroverzně opřel o hypotézu, že černošské děti v segregovaných školách se cítí jako méněcenné a trpí jejich sebevědomí. Vědeckým podkladem k tomu byla studie švédského ekonoma Gunnara Myrdala An American Dilemma: The Negro Problem and Modern Democracy z roku 1944 (na niž se rozhodnutí explicitně odvolávalo).

Nejvyšší soud tedy řekl, že protože si černošské děti odnáší ze segregovaného školství doživotní následky v tom, že se necítí rovnoprávně bělochům, není existence takového systému v souladu se zásadou rovnosti a je tudíž protiústavní.

19. května před šedesáti lety tedy padla zásada „oddělení ale rovní“ a od té doby Nejvyšší soud tento svůj závěr přejímal i do ostatních oblastí a promítal je i do dalších sporů. O dva roky později zrušil Nejvyšší soud segregaci veřejné dopravy, za protiústavní prohlásil i existenci plánovaných černošských čtvrtí a v roce 1967 prohlásil za protiústavní zákaz mezirasových sňatků.

Nejpozději od roku 1954 tedy Američané vědí, že rasová segregace není v souladu s jejich ústavou. Ať již je to správně či nikoli, ví to proto, že jim to řekl Nejvyšší soud USA. Chovají se však podle toho? Nedostali jsme se náhodou do stavu, kdy existuje druhý extrém, tedy kdy příslušnost k většinové populaci není výhodou, ale nevýhodou? Nežijeme v období, kdy segregace pokračuje jinými prostředky – na příklad „válkou proti drogám“, kde federální administrativa v USA nadále posuzuje v zásadě občany různě, když jde o barvu jejich pleti?

To jsou jistě zajímavé otázky, na ty si každý musíme odpovědět pro sebe a chovat se podle vlastních morálních zásad. A především, na tyhle otázky vám, svým ctěným čtenářům, nemohu odpovědět já.