Časopis Týden uveřejnil rozhovor na téma podnikatelé a politika s naším předsedou správní rady a současně garantem studijních programů docentem Janem Urbanem. Tento rozhovor Vám přinášíme také zde, na stránkách naší školy European Business School SE.

Mají úspěšní byznysmeni lepší předpoklady pro správu veřejných věcí než profesionální politici? A pokud ano, co mohou nabídnout? Rozhovor na toto téma jsme vedli s Janem Urbanem, který se kromě ekonomie dlouhodobě zabývá i poradenstvím, výukou a koučováním manažerů. K tématům, kterým se věnuje, patří i leadership.

Řada byznysmenů usilujících o vstup do vrcholové politiky nabízí svým voličům podnikatelské či manažerské zkušenosti. Odvolávají se na své úspěchy v podnikání a tvrdí, že se s podobnou úspěšností postarají i o správu věcí veřejných. Lze jim věřit?

Odpověď není jednoduchá. Řada jejich příznivců na to očividně slyší. Jiní se naopak obávají, že pro mnohé byznysmeny je politika jen pokračováním podnikání jinými prostředky. Pomineme-li však problém konfliktu zájmů, který většinou lze právně vyřešit, je otázkou především to, nakolik politika a byznys vyžadují podobné, nebo naopak podstatně odlišné osobní předpoklady. Jinými slovy, zda schopnosti, zkušenosti a další osobní předpoklady potřebné v byznysu fungují i v politice či veřejné správě.

Zdálo by se, že rozhodnout by měla historie.

Potíž je v tom, že jedinou zemí, u které lze úspěšnost jejích čelných politiků dlouhodobě porovnávat, jsou Spojené státy. Nejen proto, že jejich politický systém je dlouhodobě stabilní, ale i z toho důvodu, že úspěšnost jejich prezidentů je tradičně, s odstupem desetiletí, podrobně porovnávána.

Pohled na americkou zkušenost za posledních zhruba 150 let ukazuje, že tato porovnání nevyznívají pro prezidenty z řad byznysmenů příliš příznivě. K nejúspěšnějším prezidentům tohoto období, bez ohledu na stranickou příslušnost, bývají historiky řazeni A. Lincoln, W. Wilson, F. D. Roosevelt, D. Eisenhower, J. F. Kennedy či R. Reagan, vesměs dlouhodobí kariérní politici. Žádný z úspěšných podnikatelů, kteří se stali prezidenty, to mezi deset nejúspěšnějších prezidentů všech dob "nedotáhl", a nikdo z nich dokonce nebyl ani zvolen napodruhé. Příkladem z poslední doby je relativně úspěšný naftař G. Bush, kterého po pěti letech vystřídal politik B. Clinton. K úspěšným prezidentům bývá naopak počítán i H. Truman, který v podnikání neuspěl a byl z existenčních důvodů nucen vstoupit do státní správy.

Lze z toho usuzovat, že politika a byznys vyžadují odlišné předpoklady?

Americkou zkušenost pochopitelně nelze zcela zobecňovat. Řada vůdcovských i řídicích předpokladů, nezbytných pro úspěch, je v byznysu i politice nesporně společných. Vidět je však třeba i to, že přes veškeré změny v manažerském stylu velkých korporací včetně důrazu na leaderovské předpoklady jejich představitelů zůstávají firmy v zásadě autokraciemi.

Jejich vůdci si své spolupracovníky mohou vybírat a jejich jednání mají téměř plně pod kontrolou. Schopnosti naslouchat, přesvědčovat, vést dialog, působit příkladem a dosahovat konsensu, důležité pro vůdce politické, jsou pochopitelně přínosem i v byznysu. Jeho představitelé však téměř vždy mají po ruce, a jsou zpravidla zvyklí používat, i pohodlnější nástroje direktivní či mocenské.

Řada úspěšných představitelů firemního světa proto nevyniká empatií, schopností či snahou se svými zaměstnanci pravidelně a otevřeně komunikovat, sledovat jejich zájmy a obavy či otevřeně čelit jejich otázkám. Mnozí dokonce rádi zůstávají pro své zaměstnance téměř neviditelní a ve své nezastupitelné komunikační roli se nechávají ochotně, byť nepříliš šťastně zastupovat jinými.

Pro politiku jsou tyto předpoklady včetně schopnosti chápat a slaďovat různé názory a zájmy naopak klíčové. Tím pochopitelně nechci říci, že je politikové vždy mají.

Jakou roli hraje to, že cíle byznysu, tedy dosahovat zisku, a cíle politiky či veřejné správy, tj. sloužit občanům, jsou do značné míry odlišné? Není proto přirozené, že vyžadují i odlišné osobní schopnosti?

Alespoň částečně tomu tak nepochybně je. Úspěšní byznysmeni jsou nutně pragmatičtí. Tlak trhu jim ani nic jiného neumožňuje. Není-li určitá firma úspěšná, mohou ji prodat nebo zavřít. Političtí vůdci se však musejí alespoň částečně postarat i o skupiny či oblasti dočasně či trvaleji neúspěšné.

Pragmatismus byznysmenů je navíc vede často k tomu, že velmi často nesledují trvalejší hodnoty nebo principy. Politické vedení však určité hodnoty či principy zpravidla vyžaduje. Dávají totiž návod, jak postupovat či jakými zásadami se řídit v situacích, které nejsou a ani nemohou být jednoznačně upraveny zákony.

Totéž platí o vizích, důležitém nástroji politiky. Řada podniků či byznysmenů tento nástroj v posledních letech převzala a někdy i úspěšně. Ve většině případů mají však firemní vize velmi daleko k tomu, aby byly schopny spolupracovníky skutečně semknout, motivovat či získat pro jejich naplnění. Častěji bohužel jde jen o nepříliš přesvědčivá slohová cvičení, kterým zaměstnanci nevěnují větší pozornost.

Úspěšní byznysmeni však mohou nabídnout odborné ekonomické zkušenosti, které kariérní politici nemají. Ve srovnání s nimi, jak často tvrdí, mají tak blíže ke skutečnému hospodářskému životu. Není jejich prokázaná schopnost řídit velké podniky důležitá i pro řízení ekonomiky?

Praktické hospodářské zkušenosti jsou nepochybně cenné. Jak jsem se však pokusil ukázat ve své knížce Ekonomie bez mýtů a iluzí, mezi řízením podniku a národního hospodářství existuje podstatný rozdíl. Úspěšní podnikatelé či manažeři však občas podléhají iluzi, že co je příznivé pro určitý podnik či odvětví (a nemám tím na mysli jen jejich vlastní), je přínosem i pro ekonomiku či společnost jako celek, a naopak. Jejich přesvědčení může být upřímné, skutečností však je, že tomu tak není.

Příkladem je konkurence, která je důležitá pro rozvoj ekonomiky, protože snižuje náklady i ceny a nutí k inovacím. Jednotlivým podnikům však často snižuje zisky, a proto se jí všemožně brání. Něco podobného platí i o podpoře vývozu. Je jistě příznivé, když určitý podnik hodně vyváží, vyvážet však nemohou všichni. Z dlouhodobějšího pohledu totiž platí, že hodnota vývozu se musí rovnat hodnotě dovozu. V ekonomice, na rozdíl od byznysu, prostě platí, že každý zásah má svůj protipól. Obrazně řečeno, prodloužíme-li na semaforech dobu, po kterou svítí zelená, bude to pro některé znamenat, že budou stát déle na červenou.

Podnikatelské zkušenosti však mohou být ku prospěchu tam, kde je třeba dosáhnout vyšší efektivity státních institucí nebo je přimět k úsporám.

Úspěšný byznys může veřejné správě v oblasti efektivity nepochybně mnohé nabídnout. Jde však především o to, aby veřejné instituce převzaly určité zavedené metody řízení soukromého sektoru, jejichž využití nemusí být nijak složité. Problém je spíše v tom, že veřejné organizace se jim pod nejrůznějšími záminkami dlouhodobě brání. Zavedení těchto metod vyžaduje proto především širší politickou vůli či podporu. Vyjádřeno jinak, spíše než úspěšné byznysmeny vyžaduje veřejná správa metody, které soukromý byznys činí úspěšným.

Příkladem je konstrukce a využívání výkonových ukazatelů a odpovědnost za jejich dosažení. Vlažný vztah veřejného sektoru k výkonnosti souvisí totiž často s jeho nízkou odpovědností za reálné výsledky. Tedy nejen za rozsah provedených činností, zkonzumovaných zdrojů, čerpaných dotací nebo "proinvestovaných" prostředků, ale za to, jaké skutečné a měřitelné efekty tyto činnosti a zdroje přinesly. Například jak se zvýšila efektivita výběru daní, jak vzrostly znalosti absolventů škol, jak se zlepšily výsledky zdravotní péče, jak se změnily náklady na kilometr dálnic nebo jak vzrostl podíl žádostí občanů či firem, které úřady vyřídily před termínem. Má-li určitá politika nebo veřejná instituce přinést výsledek, je třeba je hodnotit a za jeho dosažení činit danou instituci odpovědnou. Veřejné organizace rády poměřují platy svých vedoucích s platy soukromých manažerů. Jen zřídka však podobně poměřují i své výsledky a odpovědnosti.

Zmínil jste význam konkurence pro ekonomiku. V rámci veřejného sektoru, který politici řídí, však tato konkurence příliš nepůsobí.

To je však právě chyba. Všude, kde je to možné, je žádoucí prosadit konkurenci, i v rámci veřejného sektoru. A to nejen v oblasti veřejných nákupů či státních zakázek, ale všude tam, kde mezi sebou mohou soutěžit instituce, které nejrůznější veřejné služby nabízejí.

Příkladem jsou velmi jednoduchá pravidla znemožňující velkým firmám získávat dotace určené firmám malým, založená na vzájemném soutěžení bank. Namísto toho, aby dotace malým či středním firmám vyplácely určité úřady, což téměř vždy končí korupcí, mohou tyto podpory poskytovat výlučně banky, jak je tomu například v Británii nebo USA.

Stát, který se nad svými dotačními institucemi zpravidla jen marně snaží udržet kontrolu, může totiž jen ručit za zvýšeně rizikové úvěry, které malým firmám poskytují banky. Ty pak při poskytování těchto úvěrů, které jsou pro ně výhodné, vzájemně soutěží. Mohou být přitom mimo jiné povinny zjistit i vlastnickou strukturu firem, kterým garantované úvěry poskytnou. A pokud tuto povinnost poruší, ztratí napříště možnost státní garance za své úvěry získat.

Ve své knížce Ekonomie bez mýtů a iluzí se zabýváte právě rolí malých a středních podniků v ekonomice. O jaké iluzi lze ve vztahu k nim hovořit?

Jde o představu, že velké podniky jsou ekonomicky důležitější a úspěšnější, a menší naopak méně "vyspělé". Skutečností naopak je, že velké podniky jsou často příliš velké, než aby mohly být efektivní. Jejich ekonomická pozice se mnohdy opírá spíše o politickou sílu, která jim umožňuje činit si přímo či nepřímo nárok na veřejné peníze, které jsou v jiných oblastech potřebnější.

Menší podniky jsou nositeli inovací, kterým se velké firmy často spíše brání, protože znehodnocují jejich investice. Jsou i zdrojem zdravého růstu, který se neopírá o rozpočtové výdaje či znehodnocení měny, ale nová technologická či obchodní řešení. Jsou zdravé i proto, že přispívají k politické decentralizaci.

Znamená to, že jste k roli velkých podnikatelů v politice spíše skeptický?

Podnikatelské zkušenosti mohou být pro politiku podle mého názoru výhodou především v praktické politice komunální, ve které u nás sehrávali živnostníci či menší podnikatelé vždy důležitou úlohu. Do vrcholové politiky však řada předpokladů úspěšných byznysmenů příliš nezapadá, a to jak z hlediska jejich řídicího stylu, tak určité "profesní slepoty" v jejich přístupu k ekonomice. Řadu metod úspěšných firem lze však do státní správy převzít i bez jejich přímého angažmá.