Vůdcovství či leadership je často obestřeno aureolou výjimečnosti či dokonce neuchopitelnosti. Bývá považováno za vzácnou schopnost plynoucí z vrozeného charismatu, kterým jsou určité osoby obdařeny. Učíme-li se však z příkladu úspěšných vůdců, ze světa byznysu i politiky, lze poměrně snadno vystopovat, čím se jejich jednání liší od ostatních, co je vzájemně spojuje i jaké funkce plní. Chceme-li se stát vůdcem – či potřebujeme-li to ke své práci nebo podnikání – lze si tyto předpoklady do značné míry osvojit.

Vlastnosti, které lidé u vůdců obdivují a pro které jsou ochotni je následovat, bývají ty, kterých se jim samotným nedostává. Například rozhodnost, sebedůvěra či odvaha. Stát se vůdcem je proto nepochybně pro některé lidi obtížnější než pro jiné. V zásadě je však tato možnost otevřena všem. Pro manažery i podnikatele by tato role měla být samozřejmostí.

Vůdcem se člověk stává, pokud v rámci své skupiny, organizace či dokonce společnosti dokáže úspěšně splnit tři funkce. Prvá souvisí se schopností jasně stanovit a zdůvodnit dlouhodobější směr či formulovat přitažlivou vizi, které by jeho skupina, podnik či národ měly sledovat; v případě podniků jde o vizi, která se stává základem jejich strategie.

Druhá funkce spočívá v jasném uvedení hodnot, kterými by se měla jeho organizace při naplňování této vize řídit. Třetí je pak spojena se schopností získávat pro tyto vize a hodnoty ostatní, a to svým příkladem, osobním nasazením i přímou a otevřenou komunikací. Jde o způsob, kterým vůdci ovlivňují své okolí.

Všechny tři předpoklady lze snadno nalézt u známých a úspěšných vůdců. Lze je nalézt i u tří českých vůdců, kterým se v posledních sto letech dostalo domácího i celosvětového vlivu a ohlasu, tedy T. G. Masaryka, T. Bati a V. Havla.

Směrování či jasná vize

Vůdci jsou potřební či nezbytní především v situacích, kdy další směrování podniku či společnosti není jasné, kdy se ve svém vývoji dostaly na křižovatku nebo konce zápasí o své přežití. Směr, který vůdce udává, ostatní často sami nevidí (nebo se pro něj nedokážou rozhodnout). Nemusejí jej hned ani plně chápat nebo se pro něj dostatečně nadchnout. Někdy se ho dokonce mohou obávat.

Vůdce ho však přesto dokáže prosadit, především tím, že dává najevo, že mu věří, má pro něj jasné důvody a přebírá za něj odpovědnost. Svou sebedůvěrou, která je nakažlivá, tak pro něj získává i ostatní. Přesvědčivost jeho vize však spočívá i v tom, že je jasná a srozumitelná, bere v úvahu zájmy zúčastněných a dává jim jistotu. Často jim nabízí i možnost uplatnit své schopnosti nebo vizi dále dotvářet.

Nejde však o soubor přání jeho okolí, které vůdce slíbí vyplnit. Často je svým názorem, alespoň na počátku, v menšině. Naplnění jeho vize může navíc někdy vyžadovat, aby se společnost či organizace z krátkodobého hlediska připravily spíše na „krev, pot a slzy“, jak to na počátku 2 světové války formuloval W. Churchill.

Vůdcova vize může vycházet z analýzy, ale i jeho intuice. Příkladem je řada podnikových vůdců, kteří finanční návratnost svých projektů nedokázali předem ověřit, a mnohdy to ani nebylo možné. Co však dokázali, bylo přesvědčit o nich své okolí a dovést je, společně se svými spolupracovníky, k jejich naplnění. Ani vůdce nedokáže totiž vizi prosadit sám: jeho úspěšnost závisí na tom, nakolik se umí obklopit skupinou osob, které ji věří a společně prosazují.

Vize pochopitelně nemusí být vždy úspěšná. V případě politických vůdců může být i zdánlivě přitažlivá vize velmi škodlivá. Úkolem osob v okolí vůdce je v tomto případě na to včas upozornit.

Společné hodnoty

Spolu s přesvědčivou či motivující vizí dokáží úspěšní vůdci jasně formulovat i hodnoty, na jejichž základě ji chtějí dosáhnout. Ty mohou být někdy i součástí samotné vize.

Hodnoty prosazované vůdcem se vztahují k obecnějším zásadám jednání, které by členové skupiny, organizace či společnost měli dodržovat, a to mezi sebou, i navenek. Jde o požadavky na jednání zaměstnanců či občanů, které jsou pro naplnění vize důležité.

Úspěšní vůdci stanoví tyto hodnoty velmi konkrétně, méně úspěšní – či ti, kteří se za ně jen vydávají – je naopak formulují jen obecně a neurčitě, většinou způsobem, jenž je nijak významněji neodlišuje od hodnot jiných skupin či organizací.

Jasně stanovené hodnoty, které vůdce dokáže ve své skupině, organizaci či společnosti prosadit, zjednodušují a usnadňují její fungování. Mimo jiné proto, že jednání jejich členů činí předvídatelnějším. Stávají se i pojivem, které organizaci či společnost stmeluje. Především se však stávají – podobně jako správná vize – zdrojem jejich úspěchu. Dlouhodobě úspěšnými národy i organizacemi se staly především ty, jimž jejich vůdci do vínku vnesli poctivost, houževnatost, sebedůvěru, ale i ochotu riskovat.

Jednání vůdců

Způsob, kterým vůdci své okolí ovlivňují, nespočívá v tom, že by na něj vyvolávali nátlak nebo jim dokonce hrozili. Při prosazování své vize či hodnot se opírají především o svou důvěryhodnost a osobní odhodlání.

Se svým okolím se proto snaží, kdekoli je to možné, komunikovat přímo a bez prostředníků. Nebojí se dialogu, otevřenosti ani obtížných otázek, chápou a respektují názory druhých a jsou ochotni jim naslouchat, a v případě potřeby se jimi i inspirovat. Narážejí-li jejich vize na problémy, jsou ochotni ostatním pomoci, a dopustí-li se chyby, nebojí se to přiznat.

Svým příkladem i jednání dávají tak svému okolí najevo, že své vize neprosazují proto, aby tím něco získali, ale proto, že jejich prospěšnosti věří. Nejde jim o to, uspokojit své ego a nejsou v jeho vleku. Jsou-li ostatním na očích, není to proto, že by se rádi zviditelňovali, ale z toho důvodu, aby ostatní snáze přesvědčili, a často jim i dodávali motivaci či jistotu. A i když zastávají důležitou pozici, zůstávají „lidští“ a sebekritičtí, a nebojí se občas brát sebe sama i trochu méně vážně.