Optimisté věří, že pokud si to situace žádá, vůdce se najde. Zřejmě to však neplatí vždy. Vlastnosti lídrů, a to národů i organizací, zůstávají sice po staletí téměř beze změny, platí to však nejen pro vůdce dobré, ale i špatné. Svou roli hrají vize, ale i osobní rysy vůdců.

Dobří lídři svou organizaci či národ sjednocují, a tak posilují, špatní ji rozdělují, a tak vnitřně i navenek oslabují... Často natolik, že jejich příslušníci ztrácejí schopnost komunikovat, spolupracovat nebo čelit vnějšímu ohrožení. Jak řekl Churchill, jsme-li jednotní, není nic nemožné, jsme-li rozděleni, zahyneme všichni.

 

Vize a její význam

Nástrojem, kterým dobří lídři sjednocují, jsou vize – jasné, přitažlivé a dosažitelné představy budoucnosti, jež nejen posunují vpřed, ale na kterých téměř každý, bez ohledu na své schopnosti či postavení, dokáže najít něco, co ho inspiruje. Tedy něco, co odpovídá jeho zájmům, dává mu perspektivu, naději a jistotu do budoucna, a současně ho motivuje se na realizaci této představy podílet.

Vytvořit přitažlivou a motivující vizi není jednoduché. Neznamená zeptat se svého okolí, ať již zákazníků či spoluobčanů, co by chtěli. Jak zmínil Henry Ford, kdyby se byl na počátku své dráhy svých zákazníků zeptal, co by si přáli, velmi pravděpodobně by se dozvěděl, že chtějí rychlejší koně. Formulovat vizi vyžaduje chápat potřeby ostatních, současně však vidět i možnosti a příležitosti, které většina nevidí. Vůdce má odvahu za těmito příležitostmi jít a přesvědčovat o nich ostatní, mnohdy i přes jejich počáteční nedůvěru nebo neporozumění.

 

Špatní vůdci vizi nemají, a inspirovat ani motivovat organizaci či národ jako celek nedokážou. Jsou jen slepými, kteří vedou slepé. Svou chybějící vizi však nahrazují tím, že rozdávají sliby.

Tyto sliby na rozdíl od vizí žádnou zvláštní aktivitu či motivaci druhých nevyvolávají. Vůdcům sice přinášejí podporu, u ostatních však vyvolávají spíše závislost. Pod rouškou širokých slibů se navíc často skrývají zájmy úzké části národa či organizace, případně osobní zájmy vůdce a jeho okolí, vydávané za zájmy všech.

Dobří vůdci sázejí na schopnosti, špatní na nepřátele

S vizemi, které vůdci přinášejí, souvisí schopnosti, na kterých staví. Dobří vůdci dokážou naslouchat, nebrání ve vyjádření názorů jiných a cení si jich, i když s nimi nesouhlasí. Nebojí se obklopit schopnými, a jejich talentu využívají k tomu, aby svou vizi dále rozvíjeli. Ze svého národa či organizace tak dokážou získat to nejlepší.

Mnohdy jsou přitom schopni jednat i s těmi, jejichž zájmy jsou odlišné. Jeden z největších vůdců dvacátého století, M. Gándhí, se ve svém boji s britským impériem obrátil ke svým spoluobčanům s výzvou, aby si své oblečení vyráběli sami, a nahradili tak jeho dovoz z Británie. Ještě předtím však navštívil anglické textilky a své záměry jim vysvětlil. Většina z nich ho v jeho úsilí podpořila.

 

Špatní vůdci se naopak schopných a talentovaných osob ve svém okolí obávají a chápou je jako ohrožení. Budují si nepostradatelnost, naslouchají jen tomu, co jim vyhovuje, odlišné názory berou jako útok na svou osobu a projev nedostatečné loajality. Jejich okolí proto zpravidla nijak nevyniká; pokud ano, tak tím, že jeho „vůdce“ z něj postupně získává to nejhorší. Často jde o trvalé obavy a nedůvěru vůči všem ostatním.

Špatní vůdci navíc potřebují nepřátele, ať již skutečné nebo domnělé, a zpravidla si je proto i sami vytvářejí. Nepřátelé jim slouží k odůvodnění jejich neúspěchů, ale i pevnějšímu semknutí jejich okolí. Cena za toto sjednocení však bývá vysoká. Přičítáme-li své neúspěchy konkurenci, nikdy se z nich zcela nevymaníme, vedeme-li zbytečné či samoúčelní bitvy s neexistujícími nepřáteli, ztrácíme čas i prostředky, které bychom mohli využívat produktivněji.

Tři kritéria

 

K rozeznání dobrých a špatných vůdců slouží především jejich výsledky. Nechceme-li však čekat dlouho (a dožít se zklamání), lze k jejich rozpoznání využít i některých dalších osobních kritérií. Důležitá jsou především tři následující.

Za prvé, dobří vůdci, soustřeďující se na svou vizi, pro ni chtějí získat i ostatní. Svou vizi proto sami ztělesňují: snaží se, aby jejich jednání mluvilo za ně. U velmi dobrých lídrů hovoří toto jednání často natolik hlasitě, že ani není třeba naslouchat tomu, co říkají. Své vizi jsou navíc občas ochotni přinášet i osobní oběti.

Špatní vůdci se naopak soustřeďují na svou osobu a své osobní cíle. Bývají proto nejen nedůtkliví, urážliví, samolibí a ješitní, ale občas nedokážou vést ani sebe sama. Zápasí se svou morální integritou, své prostředky ospravedlňují svými cíli a pochopení vůči ostatním chápou jako výraz slabosti.

Za druhé, dobří vůdci se trvale osobně rozvíjejí. Vědí, že nevědí vše, jsou zvědaví a mají zájem se učit, a to i od ostatních. Organizace či národy, v jejichž čele stojí osoby, které nejsou dalšího růstu schopny, naopak zpravidla žádný velký rozvoj nečeká.

Za třetí a především, dobří lídři jsou zodpovědní. Neschovávají se před potřebou rozhodnout, neobviňují z vlastního neúspěchu druhé, nepřivlastňují si jejich zásluhy a cítí odpovědnost i za ostatní. Své věci totiž věří, a důvěřují i svým rozhodnutím.

V případě špatných vůdců se naopak vše točí jen kolem jejich osoby. Osobní odpovědnosti se proto obávají a snaží se ji ze sebe nejrůznějším způsobem setřást.