Jak čelit neschopnosti

K řadě méně příjemných skutečností života patří, že ne všichni lidé jsou natolik schopní, jak to jejich úkoly či požadavky práce vyžadují. Občasné setkávání se s neschopností je tak nevyhnutelným průvodním rysem života. Chceme-li se vyvarovat zbytečnému stresu, který tato skutečnost přináší, je třeba s neschopností při kontaktech předem počítat a nebrat si ji osobně.

S projevy neschopnosti se setkáváme jako nadřízení, podřízení, spolupracovníci, zákazníci i občané. Ani dobře fungující trhy, úspěšně řízené firmy či profesionálně spravované státy ji ve svých řadách nedokážou zcela vymýtit. Nebo alespoň ne tak rychle, jak bychom si mohli přát.

akt25_9

V zájmu objektivity je třeba připustit, že na některých místech či v některých oborech se lze s neschopností setkat častěji. Zpravidla proto, že jsou vystaveny menší konkurenci anebo, že za ni dotyčným osobám nehrozí žádné sankce. Základní důvod jejího výskytu je však společný a spočívá jinde. Nejrůznější schopnosti včetně schopností rozumových jsou totiž v populaci vždy rozloženy tak, že nejvíce osob se z hlediska jejich úrovně nachází v blízkém okolí průměru. Totéž proto platí i pro osoby vykonávající jednotlivá místa nebo profese. I mezi nimi je zpravidla největší podíl těch, jejichž předpoklady pro výkon daného místa jsou spíše průměrné, a jen menší podíl těch, jejichž schopnosti jsou v tomto ohledu mimořádné, stejně jako těch, u kterých jsou zcela nedostatečné. Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by možné odpovídající pracovní místa obsadit.

Uvedenou skutečnost je třeba chápat a přizpůsobit se jí. Tedy být na ni připraven. Platí to především tam, kde zápasit s neschopností nemá smysl, protože ji nemůžeme nijak významněji ovlivnit.

Při konfrontaci s neschopností není proto namístě se divit, tvářit se nevěřícně a prohlašovat něco v tom smyslu, že taková úroveň neschopnosti snad ani není možná. Vhodnější je pomyslet si, že jsme, možná ke své smůle, padli na něco, co je realitou života a s čím je bohužel třeba čas od času počítat.

Pokud tuto skutečnost nepochopíme, neřídíme se jí a snažíme se neschopnosti vzdorovat nebo s ní dokonce bojovat, vystavujeme se ke své škodě jen zbytečnému stresu. Například tím, že se kvůli ní rozčilujeme, někdy i v míře, která ohrožuje naše zdraví. Místo toho, abychom k ní přistoupili jako k nutnému zlu, ztrácíme zbytečně čas i energii úvahami nad jejími příčinami. V své reakci však zpravidla jen marně bijeme hlavou o zeď, aniž bychom něčeho podstatného dosáhli. Svým přístupem problém mnohdy dále zhoršujeme, a svou frustraci posilujeme. Vedle sebe sama tím často stresujeme i své nejbližší okolí.

akt25_9_2

Aby nebylo sporu, nechceme neschopnost obhajovat ani před ní rezignovat. Nechceme tvrdit, že by se firmy a další organizace měly s neschopností smiřovat nebo že by se neměly snažit neschopnosti v řadách svých zaměstnanců čelit. Všude, kde je to možné, by pro to měly udělat maximum, a to jak trvalou a průběžnou kontrolou či hodnocením svých pracovníků, tak organizací nejrůznějších školení či snahou nahradit své nepříliš schopné zaměstnance osobami kvalitnějšími, odpovědnějšími či pracovitějšími. S řešením neschopnosti by přitom měly vždy začít především u svých vedoucích.

I ta nejdůslednější kontrola a nejdokonalejší školení a tréninky však neschopnost zcela neodstraní, a to především tam, kde organizacím na výběru jejich vedoucích i dalších spolupracovníků příliš nezáleží. Určité rozdíly v míře schopností, ale i dalších důležitých předpokladů uspokojivého výkonu, zůstanou tak mezi pracovníky vždy.

Jednat a vycházet s osobami neschopnými či jinak pro své místo nevhodnými (například proto, že je jejich práce vůbec nebaví), je pochopitelně nepříjemné a frustrující. Platí to především tehdy, jde-li o hodně. Nemá-li nás však neschopnost trvale překvapovat, vyvádět z míry a stresovat, je důležité při konfrontaci s ní dodržovat tři pravidla.

Prvým je již zmíněný pohled na neschopnost jako něco přirozeného. Tedy na jako věc do značné míry předvídatelnou, se kterou se dříve nebo později zcela nutně setkáme, stejně jako například se špatným počasím v době dovolené. Druhé pravidlo říká, že neschopnost, se kterou přicházíme do styku, bychom si nikdy neměli brát osobně. Podobně jako špatné počasí není totiž namířena osobně (jen) proti nám. Žít s ní musí i všichni ostatní, kteří se do styku s danou osobou dostanou. Třetím pravidlem, které pomáhá, je nezaměřovat se jen na projevy neschopnosti. Je možné, že osoba, na kterou jsme narazili, dokáže jiné činnosti své práce vykonávat docela dobře, nebo se jí to alespoň čas od času daří.

Budete-li se těchto pravidel držet, nebudou vás ani nejkřiklavější projevy neschopnosti frustrovat a stresovat více, než je nezbytně nutné. Neschopnost, se kterou jste občas konfrontováni, sice ze světa nezmizí, vaší mysli však přestane dominovat, a stane se pro ni jen jednou z řady dalších běžných událostí dne. Kvalita vašeho života tím vzroste.