Finanční ústava aneb dluh veřejných financí

Finanční ústava je v současné době aktuálním tématem nejen v České republice, ale prakticky ve všech tržních ekonomikách. V českém legislativním procesu se snahy podobající se finanční ústavě poprvé objevily koncem 90. let 20. století, kdy Občanská demokratická strana navrhovala zákon o vyrovnaném státním rozpočtu. 

Pokud však porovnáme zadlužení České republiky a výši deficitů státních rozpočtů v 90. letech 20. století se zadlužením České republiky a deficity státních rozpočtů v posledních letech je finanční ústava či obdobná právní úprava soustřeďující se na dlouhodobou udržitelnost veřejných financí mnohem aktuálnější, než tomu bylo právě v 90. letech. Zároveň je nutné zohlednit dluh veřejných financí jako celku, který je v České republice oproti jiným členským státům Evropské unie stále na nízké úrovni. Za tento výsledek však nemůžeme poděkovat odpovědnému rozpočtovému chování minulých vlád, ale poměrně značnému ekonomickému růstu v období let 2001 – 2008. V těchto letech, přestože deficit výrazně převyšoval maastrichtské kritérium hranice 3 % HDP, tak díky ekonomickému růstu celkový dluh veřejných financí zůstal na přibližně stejné úrovni, tedy těsně pod hranicí 30 %.

Vznik rozpočtových schodků není jen otázkou ekonomickou, ale především politickou, kdy je nutné se na určitá období dívat především s ohledem na politický systém daného státu, a také politickou sílu zájmových skupin ve státě. Typickým příkladem takové zájmové skupiny jsou investiční skupiny PPF nebo Agrofert, které jsou vázány na místopředsedu vlády resp. na prezidenta republiky. Jedním z hlavních politických důvodů rozpočtových deficitů je hypotéza volebního rozpočtového cyklu, na základě kterého politici zvyšující rozpočtové výdaje a případně také snižují daňovou zátěž obyvatel, což se negativně promítá v příjmech státního rozpočtu. Takto krátkodobě vypadající prosperita je výhodná pro vládnoucí garnituru, nicméně dochází tak k situaci, kdy vlády krájejí chléb z bochníku, který nejenže upekl někdo jiný, ale dokonce krájejí chléb z bochníku, který ještě ani nebyl upečen, neboť přesouvají svojí rozpočtovou politikou vlastní dluhy na následující generace a dochází tak k přesunu daňového břemene mezi generacemi.

obrazek_financni_ustava_CRBohužel navrhovaný zákon nijak neřeší schvalování státního rozpočtu jako takového, ačkoliv je zde povinnost předkládat vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet, není zde nijak měněna úprava týkající se schválení zákona o státním rozpočtu. Ke schválení státního rozpočtu v absurdním případě postačuje pouhých 34 hlasů poslanců, tedy přibližně 1/6 všech zvolených poslanců Parlamentu České republiky. Jako vhodné pro schvalování rozpočtů by bylo zapojení senátu nebo povinnost schvalovat státní rozpočet v určitých obdobích nikoliv nadpoloviční většinou přítomných poslanců, ale nadpoloviční většinou všech poslanců tedy tzv. stojedničkovou většinou, eventuálně v okamžicích výrazného zadlužení či výrazných deficitů požadovat schválení rozpočtu ústavní většinou tak, aby nad danou verzí panovala široká politická shoda.

Na druhou stranu je nutné vnímat eventuální zakotvení schvalování zákona o státním rozpočtu ústavní většinou jako možnost, která bude toto schválení brzdit, kdy může docházet k obstrukcím a pro stabilizaci a dlouhodobou udržitelnost veřejných financí to bude mít kontraproduktivní účinek. Nabízí se tedy otázky, zdali regulovat oblast veřejných financí zákonem či dokonce zákonem ústavním? Ekonomové rakouské školy by na tuto otázku odpověděli zamítavě, neboť jakákoliv regulace, podle liberálních teorií, pokřivuje trh a obecně neprospívá ekonomickým vztahům v daném státě.

Přijetí finanční ústavy je nyní aktuální kromě ekonomických důvodů souvisejících s hospodářskou a finanční krizí a především aktuální také vzhledem k směrnici Rady EU 2011/85/EU, na jejímž základě je Česká republika vázána do 31. prosince 2013 implementovat směrnici do svého právního řádu, nicméně dosud tak nebylo učiněno. Evropská komise již Českou republiku upozornila, že v případě nesplnění této povinnosti se Česká republika vystavuje sankcím ze strany Evropské komise.

Vzhledem k tomu, že problematika finanční ústavy byla poprvé projednávána v průběhu roku 2012 a dosud není zcela definitivně uzavřena, tak se jednotlivé ukazatele pro Českou republiku změnily. Pokud porovnáme první návrh finanční ústavy, který byl předložen vládou Petra Nečase, tak první dluhové pásmo začíná na hranici 40 % vládního dluhu ve vztahu k HDP. Ve druhém návrhu, který byl předložen až v následujícím volebním období, došlo k posunutí prvního pásma ze 40 % na 45 % dluhu veřejných financí ve vztahu k HDP. Aktuálně projednávaný návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti minimální výši ještě posunul o 10 % na hranici 55 % HDP, kdy při jejím překročení se použijí opatření podle zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.

Během necelých tří let, kdy byla otázka finanční ústavy předkládána a v Parlamentu projednávána, došlo k změkčení rozpočtových pravidel z původních 40 % na 55 % veřejného dluhu ve vztahu k HDP. Jediným důvodem, který by tento výrazný posun dokázal legitimizovat, by byla rostoucí výše zadlužení sektoru veřejných financí, nicméně zvýšení dluhu veřejných financí za uvedené období nebylo vyšší než 5 %.