Výše uvedené konstatování, které lze nalézt v paragrafu 492 nového občanského zákoníku, se zdá být samozřejmé. Přesto lze k němu z ekonomického hlediska vznést několik otázek.

Prvá se týká věty „lze-li ji vyjádřit v penězích“. Její konstatování neříká nic o tom, proč by vyjádření hodnoty v penězích nebylo možné (ani o tom, čemu by se v tomto případě hodnota věci rovnala).

Vyjádření hodnoty statku v penězích může být někdy složitější, většinou tehdy, je-li daný statek předmětem obchodování jen omezeně či neexistuje-li trh s ním vůbec. To může být například proto, že obchodování danou věcí (například lidskými orgány) je zakázané, nebo že jde o statek, který je všeobecně dostupný, a obchodovat s ním proto není třeba (například vzduch). Hodnotu statku lze však většinou i v tomto případě na peníze nepřímo převést; kouzlo peněz spočívá právě v tom, že slouží jako společný jmenovatel hodnoty věcí. Vyjádření hodnoty statku v penězích však pochopitelně neznamená, že odpovídá jeho skutečné či „spravedlivé“ hodnotě.

Druhá otázka se týká pojmu „cena“. Autoři daného odstavce by byli přesnější (a jejich konstatování přiměřenější), pokud by uvedli pojem „tržní cena“ či ještě lépe cena vzniklá na konkurenčním trhu. Mezi „cenou“ a tržní cenou vzniklou v podmínkách soutěže může být totiž podstatný rozdíl. Třetí otázka je však nejzávažnější. Ani vyjádření hodnoty statku na základě jeho tržní ceny nemusí totiž nutně znamenat, že tato cena odpovídá jeho skutečné či „spravedlivé: hodnotě.

Hodnota a cena

Ekonomie již v 19. století – po desetiletích sporů – dospěla k závěru, že hodnota a cena jsou dvě odlišné věci. Opustila představu, prosazovanou mj. Marxem, že věci mají svou „vnitřní“ hodnotu danou náklady jejich produkce, a přiklonila se k subjektivnímu pojetí hodnoty jako schopnosti uspokojovat určitou potřebu.

Tato potřeba může být v některých případech zvláštní. Tak například u některých velmi drahých uměleckých děl jde spíše o potřebu tato díla vlastnit (nebo být znám jako jejich vlastník), než je užívat. Osudem těchto děl je totiž  trávit většinou času v trezoru. Cena v tomto případě skutečně určuje hodnotu: čím je věc dražší, tím je za jinak stejných okolností pro některé osoby hodnotnější. To však pravděpodobně autoři výše uvedeného paragrafu na mysli neměli.

Tržní cena věcí je na rozdíl od jejich hodnoty dána průsečíkem jejich poptávky a nabídky, zachycující jejich vzácnost. Hodnota věci odrážející se v poptávce po ní se tak v její ceně promítá jen z části. Tímto způsobem ekonomie vyřešila tzv. paradox vody a diamantů, se kterým se potýkali starší ekonomové, tj. fakt, že některé velmi „hodnotné“ věci, např. voda, mají nižší cenu, než statky, jejichž hodnota uspokojovat základní potřeby je podstatně nižší. Ani fakt, že tržní cena statku je nulová, tak neznamená, že statek nemá hodnotu: nejsou-li lidé ochotni za určitý statek ochotni přímo platit (např. za čistý vzduch), neznamená to, že mu nepřisuzují žádnou hodnotu.

Způsob, jakým tržní cena vzniká, však současně znamená, že tato cena pro většinu spotřebitelů či kupujících neodpovídá hodnotě, kterou pro ně statky mají. Většina kupujících hodnotí totiž tyto statky výše, než odpovídá jejich tržní ceně, což se projevuje tím, že si daný statek kupují. Tržní cenu „určuje“ tzv. mezní spotřebitel, který by si statek za vyšší cenu již nekoupil. Trh jako celek by totiž v tomto případě (při vyšší ceně) již neodebral veškeré vyprodukované zboží.

Dočasné i trvalé odchylky

Odlišná ekonomická povaha hodnoty a ceny vede i k tomu, že obě veličiny se mohou dočasně a někdy i trvale zcela zásadně odchylovat.  Týká se to především statků, které si lidé pořizují jako investice. Na zásadní odlišnost hodnoty a ceny aktiv poukázal i nedávný propad mezinárodních realitních trhů, na kterých se nemovitosti prodávaly za podstatně nižší ceny, než byly jejich ceny pořizovací či odhadní.

Hodnota investičních statků (cenných papírů, nemovitostí apod.) plyne především z jejich výnosů, a to minulých, současných a zejména budoucích. Jejich ceny se však od této hodnoty odlišují, a to buď z toho důvodu, že budoucí výnosy jsou nejisté, nebo proto, že někteří investoři věří, že tendence k nadhodnocení či podhodnocení ceny se bude dále po určitou dobu prohlubovat. Na snaze zjistit a využít rozdíl mezi hodnotou a cenou aktiv se zakládá většina obchodování na kapitálových trzích; pokud by tyto rozdíly neexistovaly, rozsah obchodování na těchto trzích by byl podstatně omezenější.

I na kapitálovém trhu přitom platí, že tržní cenu kupovaných a prodávaných aktiv určuje „mezní“ kupující. Na kapitálovém trhu je tímto kupujícím „nejvystrašenější“ investor, který by při další změně ceny nahoru či dolů své investice prodal.

Tržní cena a spravedlivá hodnota

Co měli autoři textu v citovaném paragrafu na mysli, je zřejmě představa, že (tržní) cena je skutečnou či dokonce spravedlivou hodnotou věci.  Toto konstatování (i z důvodů uvedených výše) však obecně neplatí. Důvodem je, že trh není obecně místem či mechanismem sloužícím ke stanovení „spravedlivých“ cen statků či aktiv.

Představa o „objektivní“ či spravedlivé tržní ceně (a to občas i v ekonomii) vychází  z  hypotézy tzv. efektivního trhu, která předpokládá, že cena je založená na „úsudku trhu“,  a vychází proto ze všech dostupných informací o daném statku. Paradox této hypotézy, na který ukázala nedávná finanční krize, spočívá v tom, že věří-li lidé trhu, tj. tomu, že tržní cena obsahuje veškeré informace o hodnotě statku, nemají motivaci tuto hodnotu sami ověřovat. Tím však tato  cena svou objektivní hodnotu ztrácí.

Důvěra v objektivitu trhu přináší i snazší možnost ovlivnění ceny, a to spekulací nebo nedostatečnou informovaností obchodujících. K nedostatečné či spíše nepřesné informovanosti může přitom dojít i v důsledku zkreslování účetních informací ze strany firem, jejichž akciemi se na kapitálovém trhu obchoduje.

Představa o schopnosti (kapitálového) trhu vytvářet tzv. spravedlivou hodnotu („fair value“) se promítla i do účetní zásady označované jako mark-to-market-accounting. Podle ní firmy mohou, nebo jsou dokonce povinny, zachycovat ve svém účetnictví „skutečné“ hodnoty, tj. tržní ceny svých aktiv. Jaký vztah mohou mít tyto „hodnoty“ ke skutečnosti vystihla úvodní scéna muzikálu Enron, zachycujícího známý příběh podvodné energetické společnosti, ve které její prezident (nyní ve vězení)  oslavuje souhlas získaný od americké Komise pro cenné papíry a burzu (Securities and Exchange Commission) využívat principy „mark-to-market accounting“ v účetnictví své společnosti.