Zobecňování patří k základním principům úspěšného myšlení. Nenutí nás, abychom o každé věci uvažovali zvlášť, a naše uvažování tak zrychluje. Zachází-li však příliš daleko a brání nám vidět skutečnost, jaká opravdu je, pak nám spíše škodí. Jednou z nebezpečných forem přílišného zobecňování jsou i neoprávněné závěry týkající se nás samých.

Příčiny, proč k nadměrnému zobecňování dochází, nejsou složité. Naše mysl, ve snaze usnadnit si práci, se o zobecňování trvale snaží, většinou instinktivně, a tedy i podvědomě. Vytváří si tak  určité skupiny či kategorie, které jí uvažováníusnadňují. Občas však přitom nevěnuje dostatečnou pozornost tomu, že mezi věcmi, osobami či událostmi, jež do určité skupiny zařazuje, mohou být značné rozdíly,

K podobnému mechanismu dochází občas i vědomě. Svou roli při tom sehrává naše pohodlnost, tedy tendence činit závěry na základě zkušenosti, která je omezená. Někdy i proto, že se místo vlastních praktických zkušeností opíráme o názory druhých. Důsledkem jsou urychlená či zveličená zobecnění, která s realitou nemají mnoho společného

K přílišné generalizaci přispívají však i silné emoce, především ty negativní. Vedou totiž ke sklonu vidět určité situace černobíle.

V případě negativních emocí, tedy strachu či zlosti, který bývá častější, vede toto uvažování ke sklonu vidět určité typy situací velmi (a zbytečně) černě. Občas nás však provází i opačný sklon, a to tendence si pod vlivem určitých pozitivních emocí, především radosti, určité věci idealizovat. Většinou tak, aby odpovídaly naši přáním.

Pod vlivem silných emocí, podporujících černobílé vidění, dochází tak občas k tomu, že i jinak inteligentní lidé nejednají příliš bystře.

 

Zobecňování, které se dotýká nás samotných

K přílišnému zobecňování nemusí však docházet jen pokud jde o věci či osoby mimo nás. Často zasahuje i způsob, kterým vnímáme či hodnotíme sebe samotné.

Častým příkladem je představa, že určité události, které se nám občas stávají, se stávají jen nám, přestože postihují i mnohé další. Důsledkem bývá, že si tyto věci bereme osobně, a jsou-li nepříznivé, přičítáme je tomu, že se nám někdo snaží škodit.

Touto představou se často i zbytečně stresujeme. Chápeme-li totiž určité nepříznivé události jako události, které jsou důsledkem nám škodit, vnímáme je podstatně nepříznivěji, než pokud se domníváme, že vznikly jen náhodnou shodou okolností.

Podobné je i přesvědčení, že poté, co jsme v určité oblasti, ať již v osobním životě, práci či podnikání, několikrát neuspěli, jsme odsouzeni v ní selhávat i nadále, protože pro ni postrádáme potřebné schopnosti. Příkladem je představa, že pokud se nám podvakrát nepodařilo získat určitý typ místa, neměli bychom o něj již nadále usilovat, či dokonce přesvědčení, že poté, co jsme určitý den nezačali zrovna nejšťastněji, jsme „odsouzeni“ k tomu, že série neúspěchů bude pokračovat i nadále.

Tato zobecnění bývají nejen neoprávněná, ale vytváří nám i umělé a zbytečné bariéry. Vedou nás totiž k představě, že některých věcí nejsme schopni dosáhnout, a to přesto, že to možné je. Lidé, kteří v životě dosáhli úspěchu, ho však  často dosáhli právě v důsledku toho, že se ani po sérii neúspěchů nevzdali. Příkladem je H. Ford, který před tím, než úspěšně vybudoval své automobilové impérium, třikrát zkrachoval.

Podobná nesprávná zobecnění se přitom mohou týkat i osobních vztahů. Například toho, že určité typy žen (ne)mají rády určité typy mužů nebo naopak.

Seberou-li nám tato či podobná bezdůvodná zobecnění sebedůvěru, mohou vést i k tomu, že nevyužijeme příležitostí, jež se nám naskýtají.

 

 

Jak se nadměrného zobecňování zbavit

Prvým a rozhodujícím krokem, jak se nadměrného zobecňování zbavit, je věnovat svým závěrům větší vědomou pozornost. A to jak těm, které se týkají našeho okolí, tak těm, které se dotýkají nás. Tedy nepodléhat představám, které nám naše mysl občas bezděky našeptává.

Pokud tento krok učiníme, pak si velmi pravděpodobně uvědomíme, že některá z našich zobecnění jsou příliš povšechná, obecná nebo zacházejí příliš daleko. A získáme-li podezření, že naše závěry či zobecnění nemusejí být vždy zcela opodstatněné, a chceme se tohoto problému do budoucna zbavit, měli bychom se častěji klást určité otázky. Například otázky: „Znám tu věc skutečně podrobně?, Vycházím při daném názoru ze své vlastní, reálné, dlouhodobější a praktické zkušenosti?“, „Jsou podklady pro toto zobecnění skutečně dostačující?“ apod.  A pokud pro ně dostatek spolehlivých důkazů nenajdeme, měli bychom je neopustit. .

Občas při tom musíme počítat s tím, že naše mysl bude sklon se v určitých situacích ke starým k zobecněním vracet. Náš zápas s přílišnou generalizací tak může nějakou dobu trvat. Naše mysl má však schopnost se učit, a sklon k instinktivnímu zobecňování tak můžeme omezit.

Pokud se nám to podaří, získáme schopnost vidět svět i sebe sama realističtěji. Což nám umožní, se i lépe rozhodovat. Dosáhneme tak možná i toho, že tam, kde jsme dříve viděli omezení, uvidíme nové příležitosti. Zbavíme se tak i bariér, které nás svazovaly, ale i zbytečně stresovaly.