Profesor C.N. Parkinson, průkopník ve výzkumu fungování veřejných institucí, již před lety napsal, že některé organizace jsou natolik napadené nebezpečnou nákazou, kterou mohou dále šířit, že je nestačí zrušit. Bezpečnější je nechat strhnout i budovu, ve které sídlí. V centru Prahy, kde sídlí Česká exportní banka a Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP), by toto řešení bylo asi komplikované. Možná by však i tak stálo za zvážení.
Veřejná škoda, kterou tyto organizace působí, nespočívá jen v miliardových úvěrových či garančních podvodech, ze kterých jsou podle policie podezřelé (a které lze v případě veřejných institucí pokládat za jaksi samozřejmé). Obě organizace by škodily, i kdyby všichni jejich úředníci byli „křišťálově čistí“. Zásah policie v obou institucích může dokonce paradoxně budit dojem, že tyto instituce lze napravit. To však v principu možné není.
Existují nejméně tři důvody, proč by stát soukromým organizacím neměl poskytovat úvěry ani finanční záruky za rizika jejich podnikání. A to bez ohledu na to, čím jsou zdůvodňovány. Nezáleží pochopitelně ani na tom, zda tyto prostředky mají sloužit podpoře exportu či jiných, například domácích aktivit.
Prvým z těchto důvodů je, že státem poskytované úvěry či záruky narušují soutěž. Firmy, které je získávají, jsou vůči konkurentům ve výhodě. Ne však proto, že by dokázaly lépe hospodařit nebo sloužit potřebám svých zákazníků, ale proto, že mají k dispozici levnější kapitál. Společenský kapitál tímto způsobem míří do oblastí, které nijak nezaručují jeho nejefektivnější využití, spíše naopak. Kapitálové zvýhodnění vybraných firem současně brání tomu, aby na daný trh vstoupily firmy nové, které by se bez vládní pomoci obešly.
Druhým důvodem je, že převezme-li stát za soukromé firmy jejich podnikatelská rizika, budou mít takto zvýhodněné firmy sklon vstupovat do obchodů, které jsou výrazně rizikové. Jejich vlastní odpovědnost se vytratí. Ekonomie tomuto sklonu říká morální hazard a považuje jej za jednu z hlavních příčin nedávné finanční krize, ke které vlády výrazně přispěly.
Třetím důvodem je, že vládní intervence v těchto situacích brání tomu, aby se řízení obchodních rizik ujaly soukromé finanční instituce, které toto riziko mohou řídit lépe a levněji, případně aby soukromé organizace, vstupující na riskantní teritoria, si samy dokázaly vytvořit mechanismy, jak rizikovost svých partnerů v těchto teritoriích posoudit. Státní instituce poskytující úvěry a garance ve skutečnosti nemají na realistickém odhadu podnikatelských rizik zájem. Pokud by tato rizika skutečně posuzovaly, ztratily by jakýkoli význam, protože by plnily stejnou funkci jako soukromé finanční instituce. Z logiky věci by tak mohly působit i jako pojišťovatelé jiných komerčně nepojistitelných rizik, například nemovitostí v záplavových oblastech.
Uvedené důvody jsou většinou ještě závažnější, nejsou-li poskytnuté záruky vymezeny zcela jasně. Náklady spojené s těmito zárukami bývají v těchto případech zvláště rozsáhlé. Morální hazard soukromého podnikání se totiž dále zvyšuje: dostane-li se firma, za kterou ručí stát, do potíží, má zpravidla zájem na tom, aby tyto potíže byly skutečně velké. Zvyšuje se tak totiž šance na to, že vládní pomoc bude zcela nezbytná.
Firmy, které nejsou schopny získat pro své investiční či zahraničně obchodní aktivity finanční zdroje či záruky za ně na trhu, tj. od soukromých institucí (ať již proto, nejsou schopny správně odhadnout jejich rizika nebo o rentabilitě těchto aktivit nedokážou soukromé finanční instituce přesvědčit) nejsou řízeny správně. Není proto důvod, aby byly zvýhodňovány před ostatními a už vůbec ne, aby k tomu docházelo na úkor daňových poplatníků.
Existence institucí typu ČEB nebo EGAP je jen důkazem, že profesor Parkinson se před více než padesáti lety nemýlil: k příčinám rušení veřejných institucí rozhodně nepatří jejich škodlivost.
