Řada politiků populistického ražení, mezi nimi i prezident Trump, v poslední době tvrdí, že lidé již mají dost nejrůznějších odborníků. V jisté míře je to viditelné i na volebních výsledcích, především těch, které s sebou přinášejí výrazné změny politické krajiny. Vzniká tak přirozená otázka, proč k tomu dochází, případně čím si někteří odborníci pokles důvěry veřejnosti zasloužili?
Paušálně nedůvěra vůči určité skupině osob není v historii ničím novým. V šedesátých letech minulého století měla generační povahu: jejím projevem bylo heslo „nevěřte nikomu, komu je nad třicet“. Pokles důvěry v odborníky, především v případě, kdy by byl spojen i se sklonem znevažovat vzdělání jako takové, by však pro společnost mohl být politicky i ekonomicky zničující. Platilo by to zejména v situacích, kdy by ruku v ruce s ním převládla představa, že podstatou demokracie je, že odborně „nepoučený“ hlas má při určování vývoje společnosti, a to i v oblastech odborně náročných, stejný význam jako názor podpořený vzděláním.
Problém však většinou není tak vážný. Lidé totiž většinou neodmítají odborníky jako takové, ale jen některé z nich. Se zdravotními problémy se většinou i nadále obracejí na lékařské experty, nikoli na léčitele či šarlatány. Hůře jsou však na tom s důvěrou veřejnosti zpravidla odborníci v některých jiných oblastech, například klimatologii, ale i ekonomii.
Nedůvěryhodní experti
Oscar Wilde před více než sto lety napsal, že každý úspěch, kterého dosáhneme, nám vytvoří nepřátele – chceme-li být oblíbení, musíme být průměrní. V jisté míře to může platit i pro odborníky, není to však zřejmě zdaleka jediný důvod, proč důvěryhodnost některých expertů klesá.
Chceme-li do problému důvěry veřejnosti v odborníky proniknout podrobněji, jsou nám na toto téma k dispozici určité odborné studie. Tedy pokud jim důvěřujeme.
Psychologie v této souvislosti razí pojem „znalostní důvěryhodnost“. Uplatňuje se v situacích, kdy určité otázce zcela nerozumíme nebo kdy nám k řešení nějakého problému schází potřebné znalosti. V této situaci se totiž můžeme rozhodnout, že budeme důvěřovat řešení někoho jiného.
Rozbory ukázaly, že osoby, které naši důvěru získávají, vykazují zpravidla tři znaky: mají odborné vzdělání, nemění (příliš) své názory, tj. stojí si na svém nezávisle na okolnostech, a projevují rovněž určitou shovívavost pro názory druhých, tedy neprosazují své odborné názory příliš kategoricky.
Vyjádřeno jinak, odbornost samotná k získání „znalostní důvěryhodnosti“ nestačí: důvěryhodným se odborník stává teprve tehdy, je-li i poctivý a osobně příjemný či dobrosrdečný. Nebo tak alespoň vypadá.
Tato okolnost se však v současném světě občas stává problémem. Někteří odborníci, ať již právem či neprávem, budí sice dojem osob inteligentních, často však i psychicky mírně vyšinutých a spíše sebestředných. Občas vyvolávají i dojem, že jim schází morální kompas nebo že si trvale potřebují posilovat své ego. Narcistním psychopatům však většina lidí nevěří, a to i když projevují určité znaky geniality.
Jazykové bariéry
Dojem, který někteří odborníci budí, může být vůči nim nespravedlivý. Jednou z příčin jejich snížené důvěryhodnosti, za kterou si mohou sami, bývá však způsob, jakým se vyjadřují.
Pro řadu lidí zní totiž prohlášení expertů jako text v jiném jazyce. Některé jimi používané termíny bývají přitom nejen nesrozumitelné, ale i zavádějící, a posluchači je nemusí snadno či jasně chápat. Občas zní spíše jako pojmenování pro vyhynulé živočichy.
Expert, který „ve veřejném prostoru“ pronáší „statement“, že ekonomika je v „dobré kondici a generuje zisky“ a „aktuální predikce pro hlavní teritoria“ je příznivá (a své tvrzení doplňuje několika nesrozumitelnými zkratkami) má možná jen zálibu v cizích slovech, kterou si plně neuvědomuje. Možná se snaží povznést laiky na svou „odbornou úroveň“ nebo se bojí, že pokud by mluvil běžným jazykem, ztratil by punc odborníka, kterému možná navíc sám příliš nevěří. Ať tak či onak, promlouvá způsobem, který jeho tvrzení, jakkoli jednoduchá, jen znedůvěryhodňuje.
Pokud by svou snahu o informování či vzdělání laické veřejnosti mínil vážně, snažil by se naopak volit slova jasná a jednoduchá. Neschopnost či neochota vyjádřit se způsobem odpovídajícím běžné konverzaci vede totiž nejen k tomu, že tvrzení se stává méně přesné (protože nemusí být správně interpretováno), ale i tomu, že budí i dojem elitářství či snahy zdůraznit svou intelektuální převahu. Má-li v důsledku toho veřejnost expertům nenaslouchat, nelze se jí příliš divit.
Na stranu podobných prohlášení se přitom někdy kloní i jazykovědci. Lingvista, který konstatuje, že proti využívání určitých „odborných“ pojmů nelze nic namítat, protože jde o projev „ekonomie jazyka“ a jejich „etymologie je morfologicky i slovotvorně“ v pořádku, je jen další součástí problému.
Jak důvěryhodnost získat
Důvěryhodnost skutečných expertů je pro společnost důležitá. Brání tomu, aby se rozhodování o klíčových odborných tématech ujali lidé, kteří (v tom lepším případě) povahu a důsledky svých rozhodnutí nechápou. Mají-li si odborníci svou důvěryhodnost udržet, je však třeba, aby vedle svých znalostí dávali najevo i to, že jsou osobně poctiví, svým názorům skutečně věří, a jejich doporučení jsou vedena zájmem široké veřejnosti.
V některých oblastech je získání této důvěryhodnosti jednodušší: rozpoznat, že se odborník v oblasti lékařství snaží lidem skutečně pomoci, nemusí být příliš složité. V jiných oblastech to bývá komplikovanější, především proto, že výsledky odborného snažení se spíše než jednotlivců týkají větších počtů osob a jejich dopady jsou mnohdy viditelné až po letech.
Není to však nemožné. Svědčí o tom i nedávný průzkum ve Velké Británii, který po určité době po odhlasování Brexitu ukázal, že důvěra veřejnosti vůči expertům (z nichž většina, na rozdíl od politiků, na jeho rizika poukazovala) jako celku vzrostla a dokonce převýšila důvěru, kterou lidé v průměru mají vůči svým rodinným příslušníkům a přátelům.
Prvým předpokladem k tomu, aby odborníci tuto důvěru veřejnosti získali zpět, však zpravidla je, aby opustili svou zálibu ve zdánlivě odborném žargonu. I laik v dané oblasti totiž často pozná, že je spíše výrazem neznalosti.
