Hospodářsko-politické dilema: vytvářet místa nebo hodnoty?

Úspěšnost vládních politik se běžně hodnotí podle toho, kolik pracovních míst vytvořily. Zaměření hospodářské politiky na tvorbu míst je však samo o sobě nesmyslné, ignoruje-li hodnoty, které tato místa vytváří. Úkolem vlády není vytvářet jakákoli místa, ale přispívat k tvorbě míst, která vytvoří hodnoty vyšší či nové.

Jen málo vládních programů se nechlubí tím, kolik pracovních míst vytvoří. O počtech míst, která vytvořili, politici hovoří s hrdostí a vzájemně se v tom předhánějí. A naopak, podporou tvorby či udržení pracovních míst jsou veřejně zdůvodňována téměř jakákoli opatření (a výdaje s nimi spjaté). Většinou jde o politiky daňových výhod a dotací, ale i omezování dovozu, devalvace měny apod. Nedávno se k nim zařadily návrhy na zrušení těžebních limitů v severních Čechách.

obrazek_ministr_Jan_Mladek_2015

Sklon “tvořit” pracovní místa není typický jen pro moderní či převážně socialistické vlády, jak by se snad mohlo zdát. Je stejně starý na jako tlaky na vládu ze strany nejrůznějších zájmových lobby. Svědčí o tom esej francouzského publicisty F. Bastiata z roku 1845 parodující petice, kterými se v jeho době na vládu obracely různé profesní skupiny. V této eseji, tvářící se jako suplika výrobců svíček, žádají tito výrobci parlament, aby učinil přítrž nekalé konkurenci ze strany denního světla, které ničí jejich podnikání. Chtějí, aby přikázal, že veškerá okna a dveře domů musejí být napříště po celý den uzavřena. Jen tak lze plně ochránit místa, která konkurence denního světla ničí.

Na tvorbě pracovních míst pochopitelně není nic špatného. Práce, kterou lidé v jejich rámci vykonávají, je důležitým nástrojem tvorby hodnot. Neměli bychom však zapomínat, že cílem práce i dalších ekonomických činností je právě tvorba hodnot či bohatství a pracovní místa jsou jen nástrojem, jak toho dosáhnout. Jinak totiž můžeme snadno podlehnout klamu, který tvorbu pracovních míst povyšuje na cíl sám o sobě. Jeho nebezpečnost spočívá v tom, že jej lze použít i na podporu politik, které hodnoty či bohatství ve skutečnosti ničí.

Problém není v tvorbě míst….

Cílem ekonomických aktivit je vyprodukovat s danými zdroji hodnot co nejvíce. Omezenost zdrojů včetně lidského úsilí však snaze vyrobit vše potřebné brání. Trvale proto existuje nespočet oblastí, kde lze lidskou prací (a novými místy) uspokojit řadu dalších důležitých potřeb. Tvorba míst tak sama o sobě není problém: problémem je vytváření míst, v nichž lidé s danými zdroji vyprodukují největší hodnotu. Pokud bychom současné technologie nahradili méně produktivními, nepochybně bychom zaměstnali vice osob. Téhož výsledku bychom dosáhli, kdybychom část pracovníků zaměstnali vykopáváním jam, které by další opět zaplňovali. Ani v jednom případě bychom však nevytvořili více hodnot. Blahobyt bychom naopak snížili, protože osoby, které by takto byly zaměstnány, by na jiných místech mohly být produktivnější. Posledně uvedený program by navíc nutně provázelo vyšší zdanění.

Ekonomický pokrok pramení ze schopnosti produkovat stejná nebo vyšší množství statků s menším počtem pracovníků. Jedině tak lze totiž část pracovníků uvolnit a s jejich pomocí vyrábět něco nového. Nalézt tato produktivní místa lze však jen na základě jejich (vyšší) mzdy určované trhem. Politiky zdůvodňované tvorbou pracovních míst jako takovou tuto skutečnost odmítají akceptovat. Ve svých důsledcích tak vedou k tomu, že celkové úsilí, které společnost musí na výrobu určitých hodnot vynaložit, naopak roste.

Snadno to lze ilustrovat na příkladu dovozních omezení. Hlavním argumentem v jejich prospěch bývá ochrana domácích míst. Omezení dovozu k jejich ochraně skutečně vede; stejně tak však pracovní místa „chrání“ i vichřice, která poničí budovy nebo dopravní spojení. Náklady na výrobu některých důležitých produktů se však dovozním omezením zvýší. Jediný důvod, proč země některé produkty dovážejí, spočívá totiž v tom, si je tímto způsobem mohou pořídit laciněji. Obchod tak funguje stejně jako technologický pokrok. Uvolňuje pracovníky z některých oblastí a umožňuje jim vyrábět nové zboží a služby, které spotřebitelé požadují. Dovozní omezení tak přispívají k tvorbě míst zhruba stejně jako prosazování požadavků, aby pracovníci používali méně produktivní technologie, například lopaty místo bagrů.

   …ale v jejich produktivitěobrazek_produktivita_prace_2015

Podlehnout představě, že vládní programy vytvářející nová místa jsou prospěšné, lze často i v důsledku toho, že nemusí být založeny jen na přímých státních výdajích či dotacích (jež v důsledku vyššího zdanění ničí pracovní místa v jiných oblastech). Některé formy dotací mohou být skryté, na podstatě těchto programů to však nic nemění. Tak je tomu s velkou pravděpodobností i v již zmíněném případě prolomení těžebních limitů. I kdyby dar státu těžařům a jejich odborům spočíval „jen“ v prominutí většiny externích nákladů těžby, šlo by o politiku, jejíž dopad na tvorbu hodnot by byl v nejlepším případě sporný.

K ospravedlnění přímých i nepřímých nákladů státu spojených s tvorbou pracovních míst používají navíc vládní instituce občas argumentaci, která je zcela chybná. Jde o „analýzu nákladů a výnosů“, která mezi přínosy prosazovaných opatření započítává právě nová pracovní místa. Tento způsob argumentace je stejně nesmyslný, jako kdybychom mezi benefity auta, které si chceme koupit, zahrnuli počet hodin, které musíme odpracovat, abychom si na něj vydělali.

Pracovní místa, která vládní politika vytvoří, představují náklad této politiky, nikoli její přínos. Pracovníci, kteří budou tato místa zastávat, nebudou totiž moci produkovat hodnoty, které by vytvořili jinde, především tam, kde pracovní místa vznikají na základě skutečných potřeb, nikoli účelově podporovaných aktivit.

Zásadním kritériem při hodnocení vládní politiky tak není, zda vytváří místa, ale zda vytváří místa, na kterých pracovníci produkují vyšší hodnoty, než které by vyráběli jinde. Toto je však většinou otázka, kterou si zastánci vládních programů klást nechtějí. Na jejich obranu je třeba říci, že si ji ani klást nemohou: rozpoznat místa vytvářející vyšší hodnotu vláda z principu nedokáže. Dokáže to pouze konkurenční trh, a to na základě tržního ocenění prací. Právě tomu vládní programy, vznikající pod tlaky lobbistů, však zpravidla chtějí zabránit.  

Ceny študijných programov uvedené na webe sú bez DPH.