Česko by se mělo zaměřit na obory s vysokou přidanou hodnotou, zní časté doporučení politiků. Pronášeno bývá pravidelně, zejména na různých národních či mezinárodních podnikatelských fórech. Má toto doporučení nějaký skutečný smysl nebo jde jen o politickou slovní vatu?

Podpora výroby s vysokou přidanou hodnotou je politicky populární doma i v zahraničí.  Je srozumitelná a vypadá přitažlivě: kdo by si nechtěl vybrat výrobu, která má vysokou hodnotu, a přivede ho tak zcela nepochybně k blahobytu. Budeme-li mít moudré politiky, kteří tuto výrobu v záchvatu jasnozřivosti podpoří, povede se nám skvěle.

Problém však je, že koncept „vysoké přidané hodnoty“ osciluje mezi banalitou a nepochopením. Doporučení, která jeho jménem politici činí a často i protekčně prosazují, ekonomice v naprosté většině případů škodí.

Příčiny nepochopení

Přidaná hodnota je účetní termín odpovídající rozdílu mezi cenou výrobních vstupů a prodejní cenou produkce. Podaří-li se firmě lacino koupit a draho prodat, bude tato hodnota vyšší, v opačném případě klesne. Podnikatelé či manažeři, kteří by lacino kupovat a draze prodávat nechtěli, jsou však v běžném světě velmi vzácní. Mimo jiné proto, že by v konkurenci neobstáli. Ti ostatní se bez výše uvedené politické banality nepochybně obejdou.

Co platí pro firmu, však nemusí platit pro ekonomiku. Dokáže-li firma lacino nakoupit polotovary a své výrobky draho prodat, je to pochopitelně z jejího pohledu příznivé. Z národohospodářského hlediska však o nic pozitivního jít nemusí: vysoké prodejní ceny může totiž dosáhnout i svou dominantní tržní pozicí. Vyšší přidanou hodnotu firmy můžeme navíc vytvořit opticky tím, že do jednoho podniku spojíme více výrob na sebe vzájemně navazujících. Výhody specializace však v současném světě vedou spíše k tomu, že výrobní řetězec bývá rozdělen do většího počtu stupňů, odehrávajících se mnohdy – z nákladových i daňových důvodů – v různých zemích či lokalitách. Spojení těchto výrob do jednoho podniku „s vysokou přidanou hodnotou“ však žádnou vyšší hodnotu nevytvoří.

Z pohledu vlády se pochopitelně může zdát žádoucí, pokud se národní ekonomika nepodílí jen na úzkých segmentech výroby jednotlivých produktů, ale na širším rozsahu jejich „hodnotového řetězce“, takže větší část jejich přidané hodnoty „zůstane doma“. Nikde však není zaručeno, že širší podíl na určitém hodnotovém řetězci musí být výhodnější než větší počet nižších podílů na hodnotových řetězcích jiných. O tom, nakolik se určitá národní ekonomika bude na určitých hodnotových řetězcích podílet, nerozhodne navíc osvícená politická volba, ale to, v jakých podmínkách se výroba v jednotlivých zemích odehrává. Tedy jaký servis jednotlivé státy podnikání poskytují, jakou dopravní či vzdělávací infrastrukturu mu nabízí apod.

Vysoká přidaná hodnota neznamená vysoké mzdy

Zdrojem nepochopení je i ztotožnění „vysoké přidané hodnoty“ s vysokými mzdami. Tedy představa, že soustředí-li se země na produkty s vysokou přidanou hodnotou, bude to automaticky znamenat i růst mezd. Podobně mylná je představa, že „vysoká přidaná hodnota“ je spojena s výrobami technologicky nejvyspělejšími.

Přidaná hodnota je z makroekonomického pohledu tvořena součtem mezd a zisků dosažených za určité období, zpravidla rok. Vyšší přidaná hodnota vytvořená v určitých odvětvích tak může být – a často bývá – důsledkem vysokých zisků, které v sobě zahrnují i výnosy z investovaného kapitálu.

Odvětví, která jsou vysoce kapitálově náročná, například hutní či petrochemický průmysl, mohou proto snadno dosahovat vyšší přidanou hodnotu (na jednoho zaměstnance) než odvětví kapitálově méně náročná. Jejich vyšší přidaná hodnota však odráží jen vyšší zisky, resp. výnosy z investovaného kapitálu. Tato přidaná hodnota odchází z velké části investorům, kteří kapitál poskytli, takže mzdy v těchto odvětvích mohou být relativně nízké. Vyšší účetní přidanou hodnotu na pracovníka mají proto mnohdy i odvětví těžební, u kterých na prvý pohled k žádnému velkému „přidání hodnoty“ nedochází. Kapitálově náročná odvětví s vysokou přidanou hodnotou zaměstnávají přitom často i poměrně malé počty zaměstnanců.

Pracovní místo s „vysokou přidanou hodnotou“ je proto něco úplně jiného než místo vysoce placené; kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom namísto pojmu „výroba s vysokou přidanou hodnotou“ používat jen pojmu „výroba s vysokými mzdami“. Pokud bychom chtěli vytvořit lépe placená místa, a často to s minimálními investicemi, byla by odvětví „s vysokou přidanou hodnotou“ těmi posledními, na které bychom se zaměřili. Daleko spíše bychom se orientovali, podobně jako celý vyspělý svět, na kapitálově nenáročné služby (ve kterých dnes v EU i Severní Americe působí 70-80 pracovní síly). Vysvětlit to však politikům není snadné.

Mýtus průmyslu

S iluzí o významu vysoké přidané hodnoty souvisí i mýtus o nepostradatelnosti a vysoké přidané hodnotě zpracovatelského průmyslu. V Česku dopadá na velmi úrodnou půdu: podíl zpracovatelského průmyslu na celkové zaměstnanosti (zhruba 40%) je u nás zdaleka nejvyšší v Evropě. A to přesto, že počet absolventů technických oborů i zájem o tyto obory na všech úrovních klesá a že průmyslové podniky narážejí stále více na personální bariéry.

Ti, kdo tento mýtus prosazují, zřejmě nevidí, že bohatství vyspělých zemí je spojeno s tím, že se průmyslu z velké části vzdaly. Ne všeho a ne ve stejné míře, ponechali si však především výroby, jejichž vyšší ceny odrážejí unikátní, mezinárodně obtížně nahraditelný sortiment, rozvíjený po desetiletí. Podniky, které ho nalezly, se však rozhodně neřídily doporučeními politiků o „vysoké přidané hodnotě“.

Převážná většina ostatního průmyslu je naopak dnes již „komoditní“, hromadnou výrobou s nízkými a dlouhodobě stagnujícími mzdami. O jeho pracovní místa není ve vyspělých zemích zájem a totéž lze dříve či později očekávat i u nás. Snaha tento průmysl udržovat, hledat v něm spásu či „vysokou přidanou hodnotu“ je jen snahou udržovat velkou část národa na úrovni mezd blízké zemím třetího světa.