Máme-li možnost osoby ve svém okolí, pracovním i jiném, po určitý čas sledovat, všimneme, že se chovají způsobem, který se opakuje. Jejich jednání v podobných situacích se příliš nemění. Pokud si to uvědomíme, můžeme jejich reakce poměrně snadno předvídat. Vyvarujeme se tím problémů i zbytečnému stresu.

Sledovat je třeba především opakované projevy nepříjemného jednání osob, jež vyvolává spory a ničí vztahy. Například sklon obviňovat ostatní nebo na ně otevřeně či skrytě útočit. Jsme-li schopni – na základě své zkušenosti – toto jednání u určité osoby očekávat, získáváme schopnost vyvarovat se určitých konfliktů, nebo nebýt jejich vznikem alespoň příliš zaskočeni. Zpravidla tím dosáhneme i toho, že nepřerostou únosnou mez.

Podobně můžeme sledovat situace, které osoby v našem okolí znervózňují či vyvádějí z míry, nebo které je stresují. Víme-li, které to jsou, můžeme předejít tomu, aby způsob, jak na ně reagují, stresoval i nás.

Všimnout si můžeme i toho, že některý z našich spolupracovníků reaguje podrážděně na téměř jakoukoli radu, že nelibě nese i určité dobře míněné otázky, nebo že nevinná doporučení vnímá jako kritiku či dokonce snahu mu uškodit. Pokud si tyto či podobné sklony uvědomíme, můžeme se určitých, a to i dobře míněných  poznámek či konstatování v zájmu prevence konfliktů vyvarovat.

 

Vlastnosti nezměníme

Některé lidské vlastnosti včetně těch nepříjemných totiž i při nejlepší vůli nezměníme. Kolega, jenž kolem sebe vidí jen ústrky, útoky či hrozby, je bude totiž vidět i tehdy, kdy v jeho okolí žádné nebudou.

Máme-li to „štěstí“, že nejsme vedoucí, a problém tak řešit nemusíme, je vhodné si od osob tohoto typu uchovat odstup, a komunikovat s nimi jen v míře zcela nezbytné. Víme-li navíc, na základě zkušenosti, že odmítají i jakoukoli kritiku, nemá smysl se ani jakkoli snažit jejich chování měnit. Je totiž pravděpodobné, že se jich nejen kritika, ale i mírně kritický komentář nebo poznámka, vztahující se k jejich jednání, dotknou natolik, že se jim začnou za každou cenu bránit, nebo na nás dokonce zaútočí.

Chceme-li se těmto situacím vyvarovat, uděláme nejlépe, uvědomíme-li si, že naše kritika za hádku nestojí. Krom hádky samotné totiž s osobou tohoto typu většinou stejně ničeho nedosáhneme. Týká se to pochopitelně především situací, kdy nejde o „život“ či skutečně podstatnou věc, např. záležitost, která nám brání v práci. Není-li tomu tak, můžeme svůj čas i energii věnovat věcem prospěšnějším. 

Lidé, kteří téměř každou výtku vnímají jako osobní útok či téměř životní ohrožení se totiž v těchto situacích natolik rozčílí, že diskuse s nimi postrádá smysl. Především proto, že to, co říkáme, stejně neposlouchají.

 

 

Znát jednání druhých, znamená být na ně připravený

Sledovat, jak se určitá osoba v určitých situacích chová, a být tak schopen její jednání předvídat, pomáhá i v dalších případech.

Příkladem je spolupracovník, který není nikdy schopen přijít včas, a to přesto, že o to byl opakovaně požádán, či osoba, která není nikdy schopna odevzdat včas své úkoly, a pro své zpoždění a má vždy i určitou „pádnou“ výmluvu.

Můžeme-li toto či podobné jednání téměř s jistotou očekávat, můžeme se podle toho zařídit. Například tak, že s danou osobou nebudeme – bude-li to jen trochu možné – příliš spolupracovat. Můžeme se například snažit s ní nebýt ve společném týmu, pověřeném úkolem, na jehož včasném dokončení záleží.

Pokud se spolupráci s takovouto osobou vyhnout nemůžeme, můžeme k jejím zvyklostem přihlédnout tím, že se s ní dohodneme, že termín dokončení jejího úkolu zkrátíme, případně ji požádáme, aby s ním začala dříve. V nejhorším případě, kdy pozdnímu odevzdání jejího úkolu zabránit nemůžeme, lze problém omezit aspoň tím, že se jejím zpožděním budeme ve svém plánování počítat.

 

Co komu říci a co ne

Sledovat a předvídat jednání určitých osob nám pomůže i lépe zvážit, co komu říci a co nikoli. 

Zjistíme-li například, že určitý spolupracovník roznáší pomluvy, pak nechceme-li, aby do nich zahrnul i nás, uděláme lépe, když se kontaktu s ním vyhneme. Není-li to možné, měli bychom se alespoň v jeho blízkosti vyvarovat jakýkoli osobních či důvěrných poznámek či informací, které nechceme šířit dál.

Osoba, jež tyto informace rozšiřuje, nemusí být škodolibá ani zlá. Její záměry při „rozšiřování informací“ ani nutně nemusí být špatné.  Roztrušování osobních informací však patří k jejím trvalým zvyklostem, a zvyk, jak známo, je železná košile. Může tak jít možná dokonce o zvyk, s nímž si sama nedokáže poradit.

Pokud tak danou osobu požádáme, aby si sdělovanou informaci nechala pro sebe (a ta nám to skutečně slíbí), nemůžeme jejímu slibu věřit. Nejsnadnějším řešením, jak se při styku s ní budoucích problémů vyvarovat, je kousnout se při pokušení sdělit jí něco osobního do jazyka. 

Schopnost předvídat reakce ostatních nám pomůže i k rozhodnutí, s kým trávit čas. Může nám totiž pomoci odhadnout, jak se společně strávený čas vyvine.

V neposlední řadě bychom však tuto schopnost měli uplatnit i vůči sobě samému. I naše chování se totiž zpravidla opakuje, a pro ostatní se tak může stát předvídatelné. Dojdou-li na základě našeho dlouhodobějšího sledování k závěru, že jsme osobou, jež pravidelně vyvolává spory, nebo dokonce nepříznivé podporuje jednání ostatních, mohou z toho vyvodit závěr, že se jejím kontakt s námi příliš nevyplatí.