Zvyklostí, beroucích nám čas, který postrádáme jinde, je nepřeberné množství. Některé jsou známé a dobře viditelné, například brouzdání po internetu a sociálních sítích. K méně viditelným, a mnohdy o to závažnějším, patří některé společenské či komunikační zvyklosti.   

Velmi často k nim patří ty následující.

Sklon neposlouchat druhé. Neposloucháme-li, co říkají druzí, nebo nesnažíme-li se jim dostatečně porozumět, ztrácíme téměř vždy čas. Jednak proto, že naši vzájemnou komunikaci tím většinou zbytečně prodlužujeme, jednak z toho důvodu, že informace, o které tím přicházíme, si budeme velmi pravděpodobně v budoucnu muset opatřit jinak.

Naslouchat druhým nemusí být jednoduché. Někdy i proto, že ne všichni mají dobré schopnosti se vyjádřit. Ani tato skutečnost by nás však neměla odradit. I lidé, kteří nedokáží příliš dobře mluvit, často mají co říci, a mohou nám přinést cenné informace, jež šetří náš čas.

Sklon vstupovat do zcela malicherných sporů. Jsou situace, kdy cítíme téměř nepřekonatelnou potřebu vstoupit do sporu nebo dokonce vyvolat konflikt, přestože ve své podstatě o nic významného nejde. I když spor vyhrajeme, nic nezískáme, tedy krom toho, že se rozčílíme, a ztratíme čas. Do stejné skupiny situací patří  i spory, ve kterých je  dopředu zřejmé, že je v žádném případě vyhrát nemůžeme.

Nechceme-li zbytečně ztrácet čas, je třeba se sklonu vstupovat do těchto sporů zbavit. Nestojí to za to.

 

 

Snaha hledat za každou cenu viníka. Jednou z nepříliš šťastných lidských vlastností je snaha, někdy i potřeba, hledat obětního beránka. Tedy zjišťovat, někdy téměř za každou cenu, kdo určitou věc zavinil. A to i tehdy, kdy na osobě viníka nijak zvlášť nezáleží.

Jsou pochopitelně situace, kdy je nalezení viníka důležité. Ve většině běžných, každodenních situací nás však tato snaha jen zbytečně rozptyluje, a bere čas. Navíc mnohdy spíše odvádí pozornost od širších okolností, které k chybě vedly.

Na vině většinou bývá více skutečností, a označení určité osoby jako „viníka“ - krom uspokojení našeho ega - nic podstatného neřeší. Rozbijí-li při hře děti určitou cenou věc, nemá smysl zkoumat, které z nich je na vině. Viníky bývají všechny, a důležité je, aby k podobné situaci již nedošlo.

Snaha dokazovat (sobě i druhým), že máme pravdu. Řada lidí se domnívá, a trpí potřebou tvrdit, že mají téměř vždy pravdu. A jsou ochotni se o to dlouho a téměř k smrti hádat, často i v situacích, kdy jde o zcela nepodstatné detaily.

Vedle zbytečné ztráty času vede tento zvyk i k tomu, že osoby, které mu propadají, se jen málokdy něčemu novému naučí. Domnívají-li se, že vědí vše, pak se vše většinou téměř nikdy nic nového nedozví. 

Podaří-li se nám tohoto zvyku zbavit, získáme tak, vedle většího množství času, i další odměnu - snáze se naučíme něčemu novému. Možná, že se tím i zdokonalíme, a nad svým životem i svým časem získáme vyšší kontrolu. Více času přitom velmi pravděpodobně získáme i proto, že se k nám stanou ostatní vstřícnější. Osoby přesvědčené, že mají vždy pravdu, bývají totiž nesmírně protivné.

Snaha udělat na druhé dojem. Přirozenou lidskou vlastností je i snaha zapůsobit na druhé.  I tato vlastnost nám však často jen bere čas. Čím silnější je, tím méně oslnivé bývají totiž její výsledky.

Při posuzování druhých se ostatní jen zřídka spokojují s tím, co bezprostředně vidí či slyší.  Daleko více se zaměřují na naše záměry či motivy. A pokud naši usilovnou snahu zapůsobit prohlédnou, velmi často ztratíme i jejich respekt. Na potřebě udělat na ostatní dojem totiž většinou není nic, co by druhým nějak zvlášť imponovalo.

Spolehlivým důsledkem – vedle ztráty času – ke kterému tento zvyk vede, tak bývá spíše série trapných okamžiků. Zamyslíme-li se nad třemi nejtrapnějšími momenty, které ve své nedávné paměti nalezneme, pak velmi pravděpodobně nás nejméně dva z nich postihly v situaci, kdy jsme se snažili udělat na někoho dojem.

Demonstrativní spotřeba. Podobný sklon jako předchozí spočívá v i zálibě v „demonstrativní“ spotřebě.

Na nákupu luxusních předmětů nemusí být pochopitelně nic špatného, zejména tehdy, máme-li peněz na rozhazování. Není-li tomu tak, a stává-li se pro nás nakupování těchto předmětů něčím, na čem zakládáme svou hodnotu, sebedůvěru či dokonce vlastní identitu, pak tuto hru nemůžeme vyhrát. A to i tehdy, získáme-li ty největší „hračky“, které se na trhu nabízejí. Sebehodnocení postavené na výši vlastního majetku, bývá vratké a často i nepříliš uspokojivé.

Navíc, jak říká přísloví, čas jsou peníze, což platí i naopak. Peníze, které za nákup luxusních hraček utratíme, nás stojí čas, který jsme mohli produktivněji vynaložit jinde. A i když možná dosáhneme toho, že nám ostatní budou závidět, velmi pravděpodobně se tak z příjemných osob kolem nás stanou lidé, kteří „nás nemusí“.

Sklon zbytečně se urážet. Jsou lidé, kteří věří, že mají právo nebýt téměř nikdy uraženi. Pokud se jich někdo dotkne, urazí se, a ztrácejí tím náladu i čas.

Cítit se uraženým  - a věnovat tomuto pocitu čas - je však  věcí volby. Urážka, ať již záměrná či bezděčná, totiž neznamená, že se uraženými cítit musíme. Poznámka či osobní charakteristika, která jednoho rozčílí, je pro druhého jen zdrojem pousmání, případně  příležitostí zamyslet se nad tím, s jak odlišnými hodnotami se lze setkat.  A to i tehdy, když s těmito hodnotami v žádném ohledu nesouhlasí.

Sklon skrývat své nedostatky. Máme-li sklon své nedostatky skrývat, stávají se zpravidla viditelnější. Jsme-li ochotni je svému okolí přiznat, získáme nejen čas, který jsme věnovali jejich zastírání, ale mnohdy i sympatie. Náš vztah k druhým tím mnohdy prohloubíme, a učiníme zdravější.

Sklon k zastírání nedostatků, a to i před sebou samým, pramení často z představy, že úspěšní lidé jsou ti, kteří jsou dokonalí. Skutečnost je však jiná. Úspěšní jsou spíše ti, kteří jsou schopni a ochotni se trvale zdokonalovat. Což vyžaduje, že si své slabiny přiznají a nemají sklon se jimi tajit.

Může se pochopitelně stát, že některé slabiny, se nám odstranit nedaří. Ani to však nemusí být důvod je skrývat. Naše nedostatky jsou často tím, čímž jsme jedineční, a pro ostatní zajímaví. Můžeme se proto pokusit z nich učinit své přednosti. Obrazně řečeno, nemůžeme-li nepřítele porazit, můžeme se s ním spojit.