Příběh je skutečný a týká se experimentu, který před časem provedli výzkumníci zabývající se otázkou, jak se opice učí. Experiment zahrnoval skupinu opic, klec, banán, žebřík a hlavně vodní hadici. Závěry, jež z něho vyplynuly, jsou možná širší, než ty, které byly jeho cílem.

V rámci experimentu byla skupina opic uzamčena v kleci, na jejímž stropu byl zavěšen banán. Naštěstí pro opice, nebo to tak alespoň zpočátku vypadalo, byl v kleci umístěn i žebřík.

 

Jak bylo možné očekávat, ihned poté, kdy byly opice do klese umístěny, se jedna z nich k žebříku rozběhla s úmyslem po něm vylézt, a banánu se zmocnit. Jakmile však po něm začala stoupat, výzkumníci ji postříkali ledovou vodou. A navíc nejen ji, ale i opice ostatní.

Po určité době se o totéž pokusila další opice a výsledek by stejný: nejen ji, ale i další opice čekal proud studené vody. K téže události došlo i napotřetí. Tím snaha opic zmocnit se banánu, aspoň dočasně, skončila.  S určitým časovým odstupem se na žebřík pokusila vylézt ještě jedna, ostatní se však do ní pustily a z žebříku ji stáhly ještě dříve, než mohlo dojít k jejich postříkání.

Pokus tak podle očekávání ukázal, že opice, nebo alespoň většina z nich, se poměrně rychle učí. K žádným dalším pokusům vylézt na žebřík a zmocnit se banánu již nedošlo.

Poté výzkumníci experiment rozšířili tím, že jednu z opic, nacházejících se v kleci, nahradili jinou. Jak bylo možné předpokládat, nová opice uviděla banán, chvíli přemýšlela, proč si pro něj ty ostatní nevylezou, a poté se rozhodla to provést sama. Jakmile se však o to pokusila,  ostatní opice, které již za sebou měly zkušenost se studenou vodou, se na novou opici vrhly a v jejím záměru jí nevybíravým způsobem zabránily.

 

Nová opice, která o historii se studenou vodou nevěděla, tak dostala zprávu: lezení po žebříku směrem k banánu není v této kleci žádoucí. Nechápala proč, ale věděla, že je tomu tak. Když poté výzkumníci nahradili i další původní opici ve skupině novou, události se opakovaly. Nová opice se vydala k žebříku, ostatní opice se na ni vrhli a nová opice se pak již šplhat k banánu  netroufla. Přes svůj shodný průběh se přesto tato situace v jednom zajímavém detailu lišila. I když první nová opice sama šokovou terapii se studenou vodou nezakusila (a ani o ní nic nevěděla), k útoku na druhou novou opici se s nadšením připojila.

Když poté výzkumníci nahradili i třetí opici, stalo se totéž. Postupně tak byly všechny původní všechny opice nahrazeny novými, takže žádná z těch, které se v kleci nacházely, již neměla s vodními zákroky zkušenost. I pak byla do klece puštěna opice nová. Přiběhla k žebříku a ostatní se na ni vrhly. Opice se k nim otočila a ve své spíše posunkové řeči se jich zeptala: "Proč mi bráníte se k banánu dostat?"

Zbývající opice, poučené od svých předchozích kolegyň, se zastavily, trochu zmateně na sebe pohlédly a konečně pokrčily rameny: "Nevíme. Ale takhle to tu děláme".

 

Co experiment ukázal

 

Cílem původního experimentu bylo zjistit, zda se opice učí jen „klasickou“ cestou, na základě přímé zkušenosti, nebo i cestou nápodoby. Klasická podoba učení je založena na pokusu a omylu, tedy tom zda určité jednání vede k úspěchu či nikoli, nápodoba přímou zkušenost nevyžaduje.

Experiment zjistil, že učení na základě nápodoby, tedy sklonu imitovat jednání druhých, u opic (podobně jako u lidí) existuje. Opice se naučily, že na žebřík by lézt neměly, i když samy s tímto lezením žádnou osobní nepříjemnou zkušenost neměly.

Pokus však ukázal i něco dalšího. Nápodoba má nesporně svůj význam -  učení se díky ní zkracuje, protože dobré či špatné zkušenosti  již nemusí znovu a znovu získávat každý z nás. Má však i své slabší stránky. Výzkumník, jehož úkolem během experimentu bylo na opice stříkat studenou vodu, totiž po skončení pokusu velmi pravděpodobně odešel. To, co se opice od sebe navzájem naučily, však prováděly i nadále.

 

Nápodoba a organizační chování

 

Aniž bychom chtěli organizace přirovnávat ke klecím a jejich pracovníky k opicím, příběh s opicemi má i své širší interpretace. I lidé v organizacích totiž většinou dělají to, co se jim nebo jejich kolegům vyplatilo (byli za to pochváleni či odměněni), a nedělají to, za co byli potrestáni. Naprostá většina organizací si tak v průběhu let vytváří určité rutiny, návyky a postupy nazývané "organizačním chováním“ či „podnikovou kulturou".

Tato kultura je často důležitým nástrojem řízením vytvářejícím na zaměstnance tlak, aby respektovali určitá pravidla. Alespoň částečně jde však často i o postupy a rutiny, vzniklé spíše nahodile, bez velkého vztahu k výkonnosti firmy. Někdy i proto, že vedoucí své zaměstnance za určitá jednání odměňují a za jiná trestají, aniž by si to plně uvědomovali. Nezřídka tak odměňují spíše to, co by měli trestat, a trestají to, co by bylo namístě odměnit.

Někdy navíc, podobně jako v příběhu s opicemi, už ani nemusí být jasné, jak a proč určité zvyky a konvence vznikly, a možná to už ani nikoho nezajímá. Obrazně řečeno, i když chlapík s hadicí na vodu už dávno odešel, „u nás to děláme takto“. Svědectvím je, že kultury firem, zabývajících se stejnými činnostmi, bývají často značně odlišné.

Poučení, které z toho plyne je jednoduché. Vrátíme-li se k našemu příkladu, není vhodné bít novou opici jen proto, že něco z našich zvyklostí nechápe, nebo to dělá jinak. Pokud určitý postup zpochybňuje, může se to dokonce ukázat jako velmi přínosné.