Na začátek si dovolím vyřknout jednu tezi, nebo možná spíše jen názor: Pouze, pokud jsme bohatí, můžeme šetřit.

Pravda, v dnešním ekonomicko-politickém čase a sociálně orientované společnosti je to poněkud odvážné tvrzení, ale jen do té doby, než se zamyslíte nad podstatou. Tedy nad tím, co nebo kdo vlastně určuje bohatství a co nebo kdo s ním hýbe. Jedním slovem lze tohoto hybatele nazvat trhem. Trhem, na kterém se dnes a denně pohybujeme všichni, ať už jako velkoodběratelé, maloodběratelé, producenti nebo čistě jako spotřebitelé. Pořád jsme ale na trhu a musíme respektovat určitá pravidla. Říká se jim pravidla trhu. Ale kdo je určuje? No většinou ti největší, ekonomicky nejsilnější, nejbohatší nebo nejstabilnější, nebo prostě ti, kteří mají reálnou sílu cokoli ovlivnit. Ten kdo je ekonomicky slabý, chudý, tak i kdyby chtěl, nemá šanci prosadit jakoukoli změnu ceny na trhu, ale ve většině případů ani nemá šanci využít možností, kterých volný trh nabízí.

Tyto ekonomické efekty se samozřejmě netýkají jen nadnárodních koncernů a obchodů uzavíraných v milionových částkách. Stejný princip funguje i na malém vnitřním trhu, kde proti sobě stojí dodavatelé a spotřebitelé. Kde na jedné straně jsou ti, kteří prodávají a na druhé straně kupující jedinci nebo rodiny. A i u nich bychom měli podporovat bohatství a bohatnutí. Celosvětová honba za sociální spravedlností a sociálním smírem je totiž pro všechny velmi drahá a nepřirozená cesta, protože ceny a případné cenové ústupky jsou v takovém případě stanoveny na základě předpisů nebo sankcí a tudíž musí být ve svém důsledku nevýhodné pro některou ze zúčastněných stran. A obchod, nebo jakýkoli obchodní vztah, i ten mezi jedinci nebo obchodníkem a kupujícím jedincem, musí být výhodný pro obě strany. Volný trh podporuje peníze a bohatství. Přestaňme si myslet, že peníze jsou sprosté slovo. Nebo že to je slovo, které by mělo mezi lidi vnášet sváry. Naopak. Uvědomme si, že když jsem bohatý, tak teprve v tu chvíli mohu šetřit. Disponuji hotovostí, a proto mohu čerpat výhody. Jakoukoli slevu si totiž vynutím silou peněz a paradoxně právě proto, že mám peníze, dosáhnu na nižší cenu.

Jednoduše řečeno, jako bohatý člověk mohu jít a koupit si nové auto v hodnotě milionu korun okamžitě, za hotové a třeba dokonce za 900.000 místo milionu. Proč? Protože ukážu peníze. Prodejce vidí skutečný zájem o obchod a je ochoten slevit, protože ví, že tento obchod proběhne velmi rychle a on bude mít k dispozici ihned velkou hotovost, která je pro řízení cash flow jeho společnosti tak důležitá. To je podstata oné slevy. Chudý člověk si ale musí vzít úvěr nebo leasing. A v tom lepším případě dostane slevu ne na samotné vozidlo, ale právě na ten úvěr nebo leasing. Cena vozu tím ale neklesne. V důsledku navíc zaplatí více peněz za stejné vozidlo než bohatý člověk. V důsledku mají oba dva stejné vozidlo, jen bohatý člověk za něj zaplatil daleko méně peněz. Tedy kdo ušetřil? Bohatý nebo chudý člověk? Nebo jiný případ. Nákup nemovitosti. Bohatý člověk opět přijde, má možnost platit v hotovosti, prodávající vidí peníze, vidí je na stole, dokáže si uvědomit rychlost uzavření takového obchodu a za tuto rychlost je ochoten snížit cenu nemovitosti. Kdežto chudý člověk přijde, chce koupit, ale nejprve musí zažádat o hypotéku, všechny zúčastněné strany čekají, zda bude schválena, pak probíhají různé administrativní úkony, shánějí se nejrůznější dokumenty, které navíc stojí opět nějaké peníze a nakonec všichni čekají, kdy budou bankou vyplaceny peníze. A hypotéka opět něco stojí. Nejen její zpracování a schválení, ale i úroky. V konečném důsledku je možné takovou nemovitost přeplatit třeba dvojnásobně. Za tuto dvojnásobnou cenu bude nemovitost navíc do budoucna neprodejná. Tedy kdo ušetřil? Bohatý nebo chudý člověk? Stejné je to ale i v menším měřítku.

Typické jsou slevy a akční ceny v supermarketech a hypermarketech. Akce jsou časté, v rámci akcí se dají různé potraviny a hygienické zboží koupit velmi výhodně, mnohdy s více než 50 % slevou. Když do takového obchodu přijde bohatý člověk, který má k dispozici dostatečnou finanční hotovost, tak může nakoupit zboží ve velkém objemu a následně ho doma uskladnit. Vezměme si například toaletní papír, prášek na praní, mouku, cukr a podobně. To je ovšem jen první rovina šetření. Druhá rovina je ta, že takto nakoupené zboží v dostatečném množství bohatému člověku vydrží tak dlouho, než znova dojde ke slevě na totožný druh zboží. Šetří tedy dvakrát a navíc dlouhodobě. Pokud přijde chudý člověk, člověk s napjatým rozpočtem, do takového supermarketu, tak mu vlastně ty slevy nejsou úplně k užitku, protože on prostě nemá tu potřebnou hotovost, za kterou by nakoupil do zásoby. Jednorázově sice ušetří pár korun za nákup jedné zlevněné mouky nebo jednoho zlevněného cukru, ale už při příštím nákupu musí opět platit plnou cenu. A tudíž jeho ušetření je minimální. Tedy kdo ušetřil? Bohatý nebo chudý člověk?

Na konec se tedy vrátím ke své počáteční tezi. Podporujme bohatství naše a jiných, protože je to jediná cesta jak celosvětově snižovat náklady. Protože pouze, pokud jsme bohatí, můžeme šetřit.