V posledních týdnech se na výsluní zájmu politiků, odborné, ale i laické veřejnosti dostalo téma omezení místní působnosti soudních exekutorů. Místní působnost soudních exekutorů je aktuálně celostátní, kdy oprávněný svým návrhem navrhne exekučnímu soudu, kterého ze soudních exekutorů má vedením exekuce pověřit. Tento systém se má dle názoru mnohých změnit tak, že oprávněný nebude mít možnost si soudního exekutora, který by vymáhal jeho pohledávku, vybrat a bude mu dle předem známého klíče vybrán soudní exekutor místně příslušný dle bydliště povinného.

Obě z výše uvedených variant místního fungování vymáhání práva mají svoje početné zastánce, kteří se snaží tu skrytěji, tu otevřeněji přesvědčit veřejnost a její zástupce o správnosti svého postoje. Dle mého názoru by měl být oběma skupinám dopřán stejný prostor k vyjádření názoru a též k jeho obhajobě. Pouze takto lze zachovat demokratickou diskuzi a zároveň dosáhnout vyvážené právní úpravy.

Hlavním argumentem zastánců stávajícího systému místní působnosti soudních exekutorů je ta skutečnost, že dochází ke vzájemné konkurenci mezi exekutory, jejímž výsledkem je zvýšení efektivity vymáhání pohledávek oprávněných. Na obhajobu tohoto argumentu určitě nutno konstatovat, že se jedná o nosnou myšlenku, která provázela zrod systému vymáhání pohledávek za pomocí soudních exekutorů. Do té doby fungující systém vymáhání prostřednictvím soudů vykazovat tristní neefektivitu vymahatelnosti v řádu jednotek procent. Na druhou stranu se hodí položit si otázku, pokud mají všichni soudní exekutoři dané hranice použitelných nástrojů vymezené právními předpisy, kde se rodí prostor pro vytváření rozdílů tvořících konkurenci, když i vstřícný přístup a proaktivita mají své hranice? Není snad již sama odměna za vymožení pohledávky věřitele dostatečnou motivací pro výkon exekuční činnosti?

Dalším argumentem pro zachování nynějšího systému je tvrzení, že zavedení místní příslušnosti negativně dopadne na oprávněné spravující větší množství pohledávek, kteří budou nuceni v krajním případě komunikovat se všemi soudními exekutory v České republice. Bohužel, tento argument nelze smysluplně nijak vyvrátit. Komunikace s několika subjekty je vždy jednodušší než s počtem subjektů, který přesahuje stovku. Lze tedy snad pouze konstatovat, že se jedná o potenciální oběť, kterou oprávnění položí na oltář novelizace výkonu práva v České republice. Nicméně lze očekávat, že tito oprávnění tuto oběť neponesou ze svého, ale započítají ji do ceny služeb, které jsou zdrojem vzniku jejich pohledávek, takže reálně tyto náklady zaplatí řádně a včas platící zákazníci, anebo dlužníci, na kterých se jejich závazky podaří vymoci.

Ze strany zastánců celorepublikové působnosti soudních exekutorů lze dále zaslechnout argument, že místní příslušnost již fakticky existuje a to díky omezení možnosti účtování náhrady za ztrátu času a náhrady cestovních nákladů. Dle tohoto názoru má oprávněný možnost volby, pokud se chce vyhnout případné povinnosti uhradit uvedené náklady přesahující vyhláškou určenou mez, a to zvolit si soudního exekutora místně nejbližšího. V případě, že si chce oprávněný zvolit pro vymáhání svojí pohledávky soudního exekutora dle jeho názoru efektivnějšího, byť vzdálenějšího, nezbývá mu než riskovat případné doplacení výše uvedených nákladů exekutorovi. Z hlediska dlužníka jistě argument příznivý, nicméně nahlíženo z druhé strany, nemohu se zbavit dojmu, že tento argument vytváří faktickou nerovnost mezi oprávněnými. Nést vyšší náklady spojené s vymáháním pohledávek si určitě mohou dovolit korporace a banky obhospodařující desítky či stovky takových pohledávek. Předpokládám ale, že pro matky domáhající se zaplacení výživného či malé a střední podnikatele se mnohdy jedná o náklady již narušující rozpočet standardního žití nebo podnikání, zvláště když se vymahatelnost peněžitých pohledávek pohybuje někde okolo 30 %.

Zastánci místní příslušnosti soudních exekutorů svůj názor z opačného spektra obhajují primárně zvýšením efektivity a snížením ceny exekucí. Tento názor mi dává logiku, neboť je velký rozdíl, pokud soudní exekutor má provádět opakované místní šetření u dlužníka vzdáleného např. 300 km, nebo u povinného, který je vzdálený necelou půlhodinu cesty autem (v Praze tramvají). Trhliny tohoto argumentu však vznikají v momentě uvědomění si, kolik dlužníků se reálně nezdržuje na místě adresy trvalého bydliště nahlášeného v centrální evidenci obyvatel. U těchto osob by tak paradoxně mohla nastat, s přihlédnutím k povinnosti hradit exekutorovi náklady nad vyhláškovou mez, situace, kdy věřitel volbou soudního exekutora v místě trvalého bydliště dlužníka fakticky náklady nijak nesníží.

Zastánci místní příslušnosti soudních exekutorů dále jako jeden z nosných důvodů pro změnu systému uvádějí zlepšení a zkvalitnění kontroly exekuční činnosti. Tento argument je odůvodněn zdánlivě velmi trefně a to tak, že každý předseda exekučního soudu bude kontrolovat své exekutory. Přiznám se, že tento argument považuji za velmi málo pádný. Od poloviny roku 2009 vykonává státní dohled nad činností soudních exekutorů ministerstvo spravedlnosti, předseda okresního soudu, do jehož obvodu byl exekutor jmenován a v jednotlivých věcech též předseda soudu, který exekutora pověřil vedením exekuce. Výčet kontrolních subjektů uzavírá Exekutorská komora ČR. Zákonný rámec pro provádění efektivní kontroly činnosti soudních exekutorů je zde již nyní, akorát se zdá, že došlo k tomu, že čím více subjektů má kontrolní činnost oprávnění vykonávat, tím méně jich tuto činnost vykonává. Nikoliv tedy systémové selhání, ale selhání lidského faktoru.

Z výše napsaného je zřejmé, že proti všechny argumenty zastánců místní příslušnosti a zastánců celorepublikové příslušnosti soudních exekutorů lze s úspěchem zpochybnit. Jisté je jedno... stávající systém celostátní příslušnosti soudních exekutorů dospěl ke svému pomyslnému vrcholu a potřebuje systémovou změnu. Zda se jedná pouze o korekci či zbourání stávajícího systému a nahrazení systémem novým, to pravděpodobně ukáže ještě letošní rok.

Budoucímu fungování systému vymáhání práva by dle mého názoru velmi prospělo, kdyby snaha změnit aktuální stav neprobíhala na vlně revoluce, jejímž primárním cílem je zlevnění exekucí pro dlužníky a která de facto jiné hledisko nebere v potaz. I u exekucí platí, že oběd zadarmo neexistuje. Spíše by měly být hodnoceny základní principy postavení soudního exekutora, tedy, zda má soudní exekutor být spíše podnikatelem pohybujícím se v konkurenčním prostředí a jako takový používá standardních tržních mechanismů a instrumentů, anebo má soudní exekutor být striktně prodlouženou rukou státní moci.