Jednou ze zvláštností české politiky je, že některá témata, ovládající politiku vyspělých zemí po desetiletí, v ní dosud, více než čtvrtstoletí od Listopadu, nadále chybí. Jedním z nich je téma střední třídy.

Téma není zdaleka nové. Již ve čtvrtém století před naším letopočtem Aristoteles napsal, že nejdokonalejší politickou komunitou je ta, ve které střední třída nejen vládne, ale i početně převyšuje obě třídy zbývající, tedy třídy„vyšší“ a „nižší“. Jeho slova platí dodnes.

Střední třídu lze vymezit na základě příjmů, majetku, vzdělání či profese. Poslední hledisko je však zřejmě nejpodstatnější. Na jeho základě k ní lze řadit menší či střední podnikatele, úspěšné živnostníky, nižší a střední manažery, vzdělané profesionály (lékaře, právníky, architekty, finanční a IT specialisty aj.), učitele, vědce, umělce, kvalifikované veřejné zaměstnance apod. Tedy osoby, které se živí především svými znalostmi a mentálními či organizačními schopnostmi.

Střední třída je základem ekonomické stability země. Její podíl na celkových příjmech i výdajích představuje dnes ve vyspělých zemích 60 i více procent. Její výdaje i příjmy bývají přitom stabilnější, její nezaměstnanost nižší, a podnikatelé, které se z ní rekrutují, jsou základem hospodářské dynamiky. Jen pro ilustraci: rodinné podniky, jedna z tradičních opor středního stavu, tvoří v Německu více než 40% produkce a téměř 60% zaměstnanosti.

Na střední třídě leží však i hlavní břemeno financování státu. Svými daněmi totiž fakticky platí účet za sociální smír mezi bohatými a chudými, a představuje tak předpoklad politicky udržitelného růstu. Pro obě zbývající společenské skupiny je totiž stát často spíše nástrojem, jak žít na úkor ostatních. Ať již proto, že platí jen nízké daně, nebo jsou na něj napojeny formou podpor, dotací, daňových úlev, státních zakázek apod.

Význam střední třídy však není jen ekonomický. Tato třída, jak již řečeno, zakládá svou pozici především na vzdělání a většinou je i hlavním nositelem kultury. To si paradoxně, byť v trochu zvrácené podobě, uvědomoval i expremiér Špidla, když chtěl, aby její příslušníci platili vyšší daně, protože jejich děti déle studují a oni sami chodí více do divadel, které stát podporuje. Střední třída je tradičně i zastáncem důležitých hodnot, na kterých fungování státu i hospodářství stojí, především osobní odpovědnosti.

Střední třída v současném vyspělém světě (kde jsou počty i příjmy jejich příslušníků dlouhodobě sledovány) relativně ztrácí. Příčinou jsou vyšší finanční potřeby států, daňové reformy, ze kterých tyjí vyšší příjmové skupiny, ale i úspěšný lobbing velkého byznysu za státní podpory. Na střední třídu nepříznivě dopadá i globalizace, která některé tradiční středostavovské profese vystavuje levnější mezinárodní konkurenci.

Ke ztrátě pozic střední třídy přispívá i její hlavní silná stránka, a to skutečnost, že její příslušníci stojí na vlastních nohou. Vlády si je proto nemohou tak snadno “koupit”. Na druhé straně však nejsou tak bohatí, aby politiku dokázali aktivně ovlivňovat ve svůj prospěch. Pro značnou část politiků se tak stávají méně zajímaví či dokonce “neviditelní”.

Problémům střední třídy se ve vyspělém světě dostává v posledních letech rostoucí pozornosti. Mimo jiné v důsledku politických zkušeností: oslabení německé střední třídy v době krize usnadnilo nástup fašismu, daňové revolty drobných francouzských podnikatelů usnadnily rozšíření extrémistické Národní fronty. Jako jedno z opatření, majících postavení střední třídy podpořit, jsou proto dnes v některých zemích navrhovány povinné analýzy daňové i další legislativy, mající předem odhadnout její dopad na střední vrstvy.

V Česku zatím pozornost vůči střední třídě chybí. Střední třída není předmětem zájmu statistik ani veřejných rozborů, v centru pozornosti vlád jsou spíše sociální problémy chudších a „potřeby“ zájmových skupin bohatších.

Česká střední třída, která dnes podle odhadů čítá zhruba 3,5 mil. osob, je ve srovnání s vyspělým světem nejen relativně méně početná, ale (v průměru) i méně vzdělaná. Více je i závislá na přerozdělování státu. I pro části české střední třídy však vzniká problém udržet si svůj životní styl. O její erozi svědčí v posledních letech pokles počtu osob samostatně výdělečně činných.

Z historického pohledu byla přitom česká střední třída bohatou a vzdělanou vrstvou, od druhé poloviny devatenáctého století chloubou země. Vytvořila známé podniky, stylové stavby a významná umělecká díla. Na své příslušnosti ke střednímu stavu si zakládala a byla výrazně napojena na svět.

Odkaz současné střední třídy nelze zatím s tímto odkazem porovnat. Ve srovnání se svou historickou předchůdkyní se často méně upíná k tradičním středostavovským hodnotám vzdělání a výchovy, mnohdy postrádá i vkus a mezinárodní rozhled. Neplatí to však pochopitelně zdaleka o všech jejích příslušnících.  Souvisí to do značné míry s úrovní školství, kterou český stát nabízí. Vzdělání je totiž ve vyspělém, ale i třetím světě dlouhodobě hlavním faktorem, který rozvoj střední třídy podporuje.

Politický význam střední třídy

Význam střední třídy spočívá i v tom, že je náročnější a kritičtější vůči programům stran a vlád. Dokáže lépe číst mezi jejich řádky i orientovat se v jejich cílech a nástrojích. Její příslušníci jsou tak častěji schopni rozpoznat, nakolik jsou záměry a politiky vlád opřeny jen o klamy a iluze.

I ve schopnosti kritického uvažování však česká střední třída zřejmě v posledních letech poněkud utrpěla. Svědčí o tom podpora osobnostně zvláštních „vůdců“ i sklon hledat spásu u oligarchů. Nasvědčuje tomu i výskyt odlišných politických postojů ve srovnání se střední třídou v zahraničí.

Podpora střední třídy by proto měla být pro českou politiku, či její státotvornou část, dlouhodobou prioritou. Prvým krokem k ní by mělo být vymezení tohoto společenského stavu, jeho ekonomických i sociálních zájmů i pochopení jeho tradiční role ve společnosti, mimo jiné i historické role, kterou tato třída v českých zemích sehrávala.