Není manažer jako manažer. Znám pár lidí, pro které je zásadní, aby vůbec přijali nějakou pracovní nabídku, mít na vizitce napsáno slovo „manažer“. Bez ohledu na to, co práce obnáší a bez ohledu na to, jestli jsou schopni na dané pozici uspět. Jenže to by mělo být tím základním kritériem. Úkolem každého správného manažera nebo šéfa je, aby dobře zvládal svoji práci, měl o ní přehled, uměl poradit svým podřízeným, podpořit je a motivovat. Měl by myslet konstruktivně, nestresovat sebe ani své okolí, a to vše bez ohledu na obor, v němž pracuje. Pokud zastáváte nějakou manažerskou pozici, nebo se na to usilovně připravujete, zkuste nad následujícími řádky přemýšlet jako nad inspirací. Jestliže jste naopak v pozici podřízeného, zkuste otestovat, jak dobré manažerské schopnosti má váš šéf.
Velmi často se správně říká, že všichni jsme nahraditelní, jenže správný manažer si do svého týmu vybere jen takové lidi, kteří se budou vzájemně doplňovat, budou práci dělat s nadšením a ještě budou schopní. Pokud někdo z týmu takový není, i kdyby ten tým manažer sám nevytvářel, ale zdědil ho, jde o chybu manažera. Pouze správně sehraný a fungující totiž dosahuje požadovaných výsledků. Ne vždy je možné tým obměnit nebo jednotlivé lidi v týmu nahradit, ale to neznamená, že v tu chvíli je manažer bezradný. Někdy stačí jen změna přístupu, drobná změna chování nebo stylu, jakým komunikuje.
Jedním ze známých nešvarů je v různých variantách sdělovaná informace „Nezajímá mě, co si myslíš, prostě udělej, co říkám.“ Všem je jasné, že tohle říká špatný manažer jako reakci na jakoukoli myšlenku, která se mu nelíbí. Slyšel jsem už i větu „Neplatím tě za to, abys myslel, platím tě za práci.“ S tím se daleko dojít nedá. Šéf svému podřízenému sděluje, že ho bere jen jako cvičené a nesamostatné zvířátko, které nedokáže samo nic vymyslet, ani udělat, a že vlastně jediný inteligentně uvažující tvor v této firmě nebo na daném úseku je on sám.
Obdobným nešvarem je i nekritické vyžadování stoprocentního dodržování pracovní doby, a to pouze k práci. Věty typu „Nebudeš surfovat na internetu v pracovní době“ jsou legendární. Ale co když si zaměstnanec potřebuje zajistit doktora, objednat dovolenou nebo sehnat nějaký kroužek pro dítě? Není snad lepší, aby to udělat během pár desítek minut v práci a pak spokojeně pracoval, než aby tam seděl celý den nervózní, kdy už půjde domů, aby to stihl, aby se tomu věnoval? Co když možnost v rámci pracovní doby vyřídit si soukromé záležitosti v délce několika málo minut nebo desítek minut mohou znamenat následně díky osobní spokojenosti přesčas v řádu třeba dvou hodin. To se přece vyplatí i šéfovi. Strávit celou pracovní dobu na Facebooku samozřejmě není úplně košer, ale na druhou stranu dobrý manažer se zajímá o výsledky, o dodržování termínu, včasné příchody na schůzky s klientem, ale vlastně by ho neměla zajímat cesta, jakou jeho podřízený k výsledku došel. Je přece úplně jedno, jestli tu práci udělá ráno v kanceláři, odpoledne v kavárně, nebo večer doma, protože v práci prostě neměl náladu nebo energii. Hlavní je, že ji odevzdá včas a správně odvedenou. Většinou se při tomto způsobu práce nevyskytne více problémů než obvykle. No a když už nějaký problém je, tak jaká je správná reakce? „Nezajímají mě problémy, chci slyšet řešení.“ To je další velká chyba. Pokud někdo někomu šéfuje, nebo o něčem rozhoduje, měl by velmi dobře vědět o problémech, které se v jeho úseku dějí, a co víc, měl by se také aktivně podílet na jejich řešení. Samozřejmě, neměl by dělat práci za někoho jiného, ale měl by tu být jako poradce i opora. Koneckonců manažer za firmu nebo svěřený úsek nese mnohem větší odpovědnost než jeho podřízený, takže by ho problém měl teoreticky zajímat ještě více. I vyžadovat řešení je správné. Jenže se najdou oponenti i na druhé straně. Několikrát v životě jsem slyšel větu „Tohle nemám v popisu práce.“ Také byste podřízenému nebo kolegovi nejraději jednu vrazili, když tohle pronese? Spousta lidí ještě nepřišla na to, že aby vše fungovalo, je třeba se občas vypořádat i s překážkou, o které předem nikdo nevěděl. Tu překážku je třeba nutné zvládnout způsobem, který dosud ve firmě také nebyl praktikován, ale jestliže je to jediná cesta, je třeba po ní jít. A v zájmu fungování a prosperity přece není nutné mít vše v popisu práce. Osobně bych se dokonce přimlouval za to, aby v takzvaných popisech pracovních pozic byly uvedeny hlavně cíle, kterých má zaměstnanec na dané pozici dosahovat, nikoli konkrétní úkoly. V každém případě je pak nutné oponování předpokládat a umět s ním bojovat. Stačí k tomu jednoduchá věta v popisu práce – zaměstnanec plní další úkoly dle potřeb nebo požadavků nadřízeného. To, že někdo odmítá udělat práci někoho jiného, nebo přijmout nový úkol, přestože to způsobí malér, je nepřípustné. Přesto by reakce měla být věcná a konstruktivní. Obvyklou a nesprávnou reakcí je „Povzdechnutí.“ Jakékoli povzdechnutí, povytažení obočí, zvednutí očí v sloup jakožto reakce na něco, co jste řekli nebo udělali, by si dobrý manažer nikdy neměl nedovolit, i když je občas těžké udržet své emoce na uzdě. Jenže manažerovým úkolem je pracovní problémy řešit, nikoli vzdychat.
Poznali jste se? Nebo svého šéfa?
Takže, pokud jste manažeři, nevzdychejte a řiďte. Pokud už vzdychá váš nadřízený manažer, tak nevzdychejte vy, jeho podřízení. Společné vzdychání by vás mohlo sice na určitou chvíli spojit, ale problém jistě nevyřeší. Jenže manažer a jeho tým jsou tu od toho, aby společně řešili a vyřešili.
