Zkraje letošního roku jsem si připomněl, že je to 9 let, co jsem vyhodnotil první seminární práci jako lektor, vyučující na ÚPPV a EBS. Od té doby to bylo dost přes 400 „seminárek“ a „dizertaček“. Byly mezi nimi skvělé a povedené, mnohdy průměrné, avšak i ty, které se moc nepovedly

Nejsem žádný „hodnotitelský ras“, docela často přimhouřím oko kvůli povzbuzení a motivaci. Chápu, že předměty, které třeba mám na starosti a v nichž se potkávám se studenty během tematických setkáních nemusí být jejich „šálkem kávy“. Jsem však (konzervativním) zastáncem toho, že MBA/DBA studium není něco „obyčejného“ a z hlediska přístupu a kvality by mělo vykazovat jistou (manažerskou i akademickou) přidanou hodnotu oproti bakalářskému či magisterskému studiu na VŠ. To se týká i studentských prací, které mají potenciál mít v sobě punc praktického poznání, zkušeností a ne pouze „školské“ (byť vysoko-) teorie či studentského obecného pohledu bez zkušeností z praxe.

Věřím, že bude užitečné, když o některých chybách, které vnímám při hodnocení seminárních a/nebo dizertačních prací napíšu podrobněji a ze svého osobního hlediska. To je cílem, inspirací a ambicí tohoto článku. Je pak na čtenářích (jsou-li navíc studenty), zda si něco vezmou k srdci a využijí k poučení a zlepšení nebo úpravě své rozepsané práci nebo při přípravě té následující.

Poznámka: Berte to jako osobní názor a zkušenost, protože nejsem tvůrcem formální „metodiky“ nebo „požadavků“ na studium, ani nevedu metodické semináře k psaní prací. Jsem pouze garant jednoho programu, lektor tematických setkání (a tedy i hodnotitel seminárních prací z nich), lektor některých webinářů a konzultant dizertačních prací v případě, že o to studenti stojí.

Není to tajné!

Každý student ví, podle jakých kritérií, resp. co za aspekty se v práci hodnotí. Hodnotící arch je k dispozici v šabloně, v níž se seminární práce odevzdávají. O zkušenostech, záludnostech a tipech také pokaždé hovořím během přednášky na tematických setkáních. Ohledně cílů práce (ve vztahu k cílům obecně jsem už jeden článek publikoval na blogu ÚPPV.

Oblasti pro hodnocení zahrnují:

formulování cíle práce a použitou metodiku
strukturování a členění práce
bibliografické aspekty s využitím platné citační normy ČSN ISO 690:2011
předepsanou formální úpravu a rozsah práce (v závislosti na typu studia)
odbornou kvalitu a využití získaných poznatků (i během studia a vlastní praxe)
formulování vlastních závěrů

Pojďme se tedy podívat na chyby, které se vyskytují (a které osobně nejvíce vnímám). Jsou to obecnější záležitosti, které se nedotýkají konkrétní odbornosti či jednotlivých studijních programů, ale berou v úvahu „management“ jako profesi a MBA/DBA programy z nimiž mám zkušenosti. Protože mám na starosti předměty kolem strategie, nejsem si zcela jist, jak by následující řádky mohly být doplněny v případě právních předmětů. Text není ani automatickým „návodem“ jak (u mě) dostat v klasifikaci práce známu „A“.

Chybí/není formulován konkrétní cíl práce / špatně definované cíle

Této problematice jsem před pár lety věnoval článek na blogu, ale chyby se mnohdy opakují. Paradoxně to často bývá spíše u virtuálních studentů, kteří se z nějakého důvodu nechtějí či nemohou zúčastnit tematických setkání.

Cíle jsou často velmi obecné, pouze se něčím „zabývají“ nebo jen něco „popisují“, ale neřeší, k ničemu nevedou, nejsou spojeny s žádným výstupem či výsledkem a obvykle tak nepředstavují ani užitek či nějaký zásadní „aha moment“ pro autora – studenta.

A opět připomínám. Kritérium cíle není jen formální požadavek kvůli studentské práci. Vytváří referenční rámec pro posuzování a je důležitou obecnou (nejen) manažerskou dovedností.

Úsměvné například je, když práce, která nemá konkrétní cíl pojednává o formulování cílů v teoretické části nebo zahrnuje cíle uvnitř práce, které se týkají tématu (ale ne studentské práce). Stává se i to, že na začátku je formulován cíl, ale v závěru studenti uvádí, že cílem práce bylo něco, co v úvodu vůbec formulováno nebylo. Takže pozor na takovou nekonzistenci.

Jsem zastáncem toho, aby byla práce pro studenta přínosná, užitečná, aby ji nevnímal jako „zlo“, „kolonku na odškrtnutí“ nebo pouhou školskou formalitu, která se ho netýká. A věřte, z prací je ten přístup velmi dobře čitelný. Mnohdy se dotýká i zvoleného rozsahu práce, kde minimální rozsah (a přitom třeba bombasticky stanovený cíl) jsou velmi viditelné a „čitelné“. Cíle práce by totiž nemělo být pouze „naplnit minimální rozsah normostran“ textu, ale přinést nějakou (přidanou) hodnotu.

Obr. 1 – Takto vypadá začátek zmíněného článku k cílům. Je z roku 2018.

Zdroj: https://www.ustavprava.cz/blog/2018/07/4-pohledy-na-cile-pro-studenty-manazery/

Není třeba se otrocky držet dvou částí plus závěru

Většina prací je rozdělena na teoretickou pasáž, analytickou část a závěr. To je v pořádku. Někdy však mohou existovat případy, kdy můžete strukturovat práci krok po kroku střídavě (teorie a pak praktická/analytické část a pak znovu). Je to možné a bývá užitečné u dizertačních prací, které jsou obsáhlejší než „seminárky“ a obsahují třeba i více perspektiv, modelů, teorií apod.

Ale pozor! Studentská práce by neměla být „jitrnicí“, do níž student nacpe všechno, co se kdy naučil. Mezi teoretickou částí a analytickou částí (praktickou aplikací) musí být souvislost (využití teoreticky popsaných modelů a teorií v analytické části apod.). Nedává smysl něco popsat v teoretické části a něčím jiným se zabývat v analytické části. Bohužel i to se stává, zejména u prací, kde chybí jasná formulace cíle a výstupu (což je pověstní „alfa i omega“ kvalitní práce).

Analytická (praktická) část není prodloužením teoretické části. V praktické či analytické části se projeví zkušenosti autora, jeho kritické vnímání a myšlení(!!!) i třeba to, jakou zvolí metodiku.

Není bezpodmínečně nutné formulovat komplikované výzkumné otázky, pokud nejsou statisticky či jinak objektivně ověřeny. Mívám při hodnocení (u dizertaček a někdy i seminárek) práce, které formulují hypotézu a ta je „ověřena (přijata) jako správná pouze na základě subjektivního pohledu či zkušenosti autora. Takto však akademický pohled nefunguje. Proto si zbytečně hypotézami apod. nekomplikujte život. Cíl práce je daleko důležitější!

Pozor také na to, zda děláte „průzkum“ nebo „výzkum“ a jak může být objektivně platný. Rovněž „interview“ nebo „případová studie“ mají své metodiky a postupy, mají-li být jako součást výzkumu uvedeny. Není však třeba do přehledu literatury uvádět tyto metodiky a odkud čerpáte podklady, pokud o výzkumné metodice není samotná práce či pokud to pro typ výzkumu a závěry není důležité.

„Využití zkušeností“ a „rozhovory s kolegy“ nejsou příliš sofistikované metodiky pro akademickou práci. Ale mohou být významné pro kritické pohledy (a vlastní pohledy obecně), které v pracích studentů také mnohdy chybí.

Práce není vyvážená

Pokud vezmete v úvahu teoretickou část práce a její praktickou (analytickou, aplikační) část, je vždy dobré, když jsou v jakési rovnováze. Není úplně ideální jedna strana teorie v odrážkách a pak několik stran „praxe“ se sáhodlouhým popisem firma apod. Není to ideální ani naopak když drtivou většinu tvoří teorie bez ukázky jejího využití. Nikdo asi nehodnotí přesný pomyslný poměr 50/50, ale je dobré si to uvědomit. I v tom kontextu, abyste praktickou část nepoužili jako „převlečenou“ teorii

Chybí kritické pohledy / obsáhlé jsou citované a opisované pasáže

Teoretické či teoreticko-metodologické pasáže u mnoha studentů obsahují zbytečně celé dlouhé kopírované pasáže, které jsou pak vydávány za citované (v tom lepším případě). Dobře se tím „nahání“ počet slov či délka textu, ale je mnohem lepší zde uvést i vlastní kritické pohledy. V akademickém světě se používá „kritická rešerše literatury“, tedy přístup, kdy autor nemusí souhlasit s „teorií“, kterou někdo popíše v knize nebo může konfrontovat kontroverzní pohledy a názory různých autorů a k nim přidat svůj vlastní apod. V tom je rozdíl mezi klasickou studentskou prací (praxí nepolíbeného) vysokoškoláka a např. studenta-manažera, který již má jistě vlastní názor na věc, o které píše. Je to důležité, ať jej vyjádříte v jakékoli části.

Avšak pozor na to, že naopak vaše pouhá zkušenost obvykle není směrodatná, chcete-li vyvrátit nebo potvrdit nějakou hypotézu a nemáte k tomu dostatečně kvalifikovaný výzkum.

Určité akademické penzum práce je třeba odvést, např. formou citací, aby si čtenář dokázal najít vámi použitý zdroje, konfrontovat jej a udělat si vlastní (kritický) názor. K tomu však stačí odkaz (a strana v textu), event. klíčové věty. Teoretická část práce by rozhodně neměla být složena z okopírovaných nebo přepsaných dlouhých pasáží knih (či jiných zdrojů), kde je v závěru uveden odkaz na použitý zdroj a není zde žádná poznámka či pohled a názor studenta (jako autora seminární/dizertační práce. Platí to i pro program MSc., který má „science“ jako vědecký přístup ve svém názvu.

Chyby v citacích

Typickou chybou studentů je, že není věnována pozornost citační normě. Tato část hodnocení zohledňuje právě vědecký/akademický pohled a schopnost studentů pracovat se zdroji a odlišovat vlastní a cizí myšlenky. V manažerských luzích a hájích je tato citační norma a dobrý mrav často přehlíženou skutečností. U studia by tomu formálně i prakticky být nemělo. Google vám poskytne spoustu návodů a odkazů na to, jak citovat podle normy ČSN ISO 690:2011.

Typické v praxi u studentů jsou nejednotné citace, chybějící ISBN, nezohlednění velkých písmen či kurzivy pro určité styly citace apod.

K ještě většímu množství chyb, přehlédnutí či ignorování citací dochází u elektronických zdrojů z Internetu. Mnohdy je použit jen hyperlink ve formě názvu web stránky. U elektronicky publikovaného textu (jako je třeba tento článek na blog) je to možné. V tištěném textu (ve formě seminárních či dizertačních prací) je to sice jednoduché, ale formálně špatně.

Neopomíjejte také citace zdrojů u obrázků, schémat tabulek apod. Byť jde o „vlastní zpracování“. To však určitě neplatí, pokud přímo použijete kopii obrázku (navíc třeba v angličtině). Tady už jsme i na hraně autorských práv a „copyrightů“.

Citace by měly být konzistentní i ve smyslu, že je použijete důsledně, ne že někde ano a někde nikoliv. Některé populární věty z knih jsou notoricky známé a zažil jsem případy, kdy takové doslovné formulace nebyly citovány, tedy byly vydávány autorem/studentem za jeho vlastní.

Zde jistě nebude docházet k žádným penalizacím a pokutám, ale je dobré být v souladu s dobrým mravem a nejlepší praxí.

Pamatujte také na to, že bibliobrafický soupis není citačním soupisem z textu, ale souborem citovaných použitých zdrojů. Je-li tedy předepsán počet stran citované publikace, neuvádí se zde strana/strany textu, který citujete (to lze vyjádřit přímo v odkazu v textové pasáži), ale celkový počet stran.

Na konci článku je pár odkazů na stránky, které vám k citacím podle českého citačního standardu napoví více.

Minimalistické pojetí z hlediska rozsahu "normostran" (na úkor kvality)

Jedním ze záměrů školy je nekomplikovat studentům příliš život, protože mají svých starostí a práce dost. Strávil jsem pár let na akademické půdě, jezdím jako lektor a konzultant do firem již více než 25 let, absolvoval jsem MBA v britské verzi (a také seminární práce i dizertační práci). Proto na jedné straně chápu takový záměr, ale nejsem s ním ztotožněn. Studium je cesta, a tak trochu oběť (protože je to investice). Tímto se snažím popsat, že chápu určené minimální požadavky na rozsah prací v různých typech studia. Nemám ovšem až tak velké pochopení, pokud je někdo využívá (až zneužívá) k dosažení minimální úrovně. Důvod je prostý – kvalita! Je to zkušenost, kterou jsem udělal. Navíc si myslím, že to není hodno ambicí MBA/DBA studia. Platí to zejména pro „seminárky“. Na prstech jedné ruky bych asi spočítal kvalitní práce, které splnily pouze minimální rozsah „normostran“. Zejména v poslední době, kdy se z mého pohledu trochu snížily požadavky na studenty, a tedy i minimální rozsah pro seminární práce.

Proto chci spíše vyzvat k tomu, věnovat pár stran navíc tomu, abyste lépe mohli vyjádřit svůj názor, rozebrat téma a popsat závěry a výstupy. Nevnímám jako cestu ke kvalitě studia, pokud studenti využívají tento minimalismus (byť je formálně možný). Zejména, pokud i z tohoto minimalistického rozsahu ukrojí podstatnou část text typu „popis firmy“, citované pasáže, poznámky pod čarou a jiné „vychytávky“ prodlužujíc text. I takový přístup už jsem zažil.

Málokdy v seminárce nebo dizertačce popíšete a zohledníte vše, co chcete či potřebujete. Stručná seminárka musí mít velice konkrétní, pečlivě zvážený a formulovaný cíl („výsečový“) a tomu musí odpovídat obsah teoretické i analytické pasáže či adekvátně popsaný závěr. To se však v různých částech obvykle neděje.

V tomto duchu úrovni MBA neodpovídají ani „odrážkové práce“, kde chybí souvislý text, ale je zde příliš zjednodušujících a sumarizujících odrážek bez komentáře. Neodpovídá tomu ani práce vystavěná výhradně na webových zdrojích a využitím Wikipedie, různých webů o manažerských nástrojích apod.

Na druhé straně drtivá většina prací studentů podceňuje význam aktuálních časopiseckých článků (pohříchu vesměs cizojazyčných, pro něž také existují internetové zdroje). Proto jsem třeba párkrát na svém osobně-profesním blogu publikoval shrnutí článků na různá témata ze série publikací „10 nejlepších“ z Harvard Business Review. Je zde totiž patrné, že mnohé významné koncepty a metodiky či nástroje se líhnou často práce nejprve ve formě článků. Je zde možné rychle reagovat na dění. V čase Covid-19, nyní konfliktu na Ukrajině, a tedy bouřlivých změn, je to cesta, jak porozumět a prohlédnout aktuální situaci, kdy budoucnost je trochu v mlze. Tady bychom se tedy mohli dostat k dřívějším odstavcům o citaci či k pojetí teoretických pasáží a chuti popsat a chopit se aktuálního dění. Opět to závisí na předmětu, z něhož student práci tvoří, ale také na (již několikrát zmiňovaném) konkrétním cíli a chtěném výstupu či výsledku práce.

Užitek práce pro studenta spočívá často v dotažení myšlenek co nejdál - do formy návrhů, doporučení, akčních plánů… Proto nemá smysl se omezovat minimem stran jen proto, že „už dál nemusím, protože jsem splnil/a požadavek“.

Studium má také svůj cíl a absolvovat jej pouze pro titul je z mého hlediska tuze formální a neužitečné. Vede to pak i k minimalistickému pojetí prací a hledání zkratek či co nejrychlejší cestě, jak se k titulu dostat a zaplatit si jej. Zde je však pro mě osobně „zákaznické pojetí“ a „cena studia“ trochu v jiné poloze než obvykle. Zaplatit si studium automaticky (pro mě osobně) neznamená, že vše bude OK jen při splnění minimálních požadavků, protože i ty minimální požadavky formálně vyhovují.

Jsem dalek toho paušalizovat, věřím že většina studentů bere studium vážně, ale i takto jsem některé přístupy v průběhu let vnímal. Doporučení je zřejmé – choďte na tematická setkání, potkávejte s dalšími studenty, byť je snaho školy vkládat do výuky a zpestřovat ji pro virtuální studenty webináři, on-line formou studia apod.

Závěr je pouze rekapitulací / chybí výstupy (a co bude dál s prací)

Už jsem výše zmínil, že seminární, ani dizertační studentská práce není jen formalita k hodnocení, měla by přinést vhled, aha momenty a užitek autorovi/studentovi. Individuálně samozřejmě záleží na studentovi, jeho zkušenostech, profesní historii, pracovním zařazení a míře pravo/moci rozhodovat a ovlivňovat dění v organizaci, studijním programu, cíli studia, cíli práce a řadě dalších aspektů. Někdy se všechny podmínky sejdou v příznivé konstelaci a vznikne práce jako z partesu. Jindy tomu tak není, protože je student/zaměstnanec/manažer „malý pán“ (nebo si to alespoň myslí).

Nemá tedy smysl se bavit o individuálnosti odborné stránky práce. Obecně však má smysl jako důležitou složku práce (a v praxi opět velmi podceňovanou) vnímat závěr práce a „formulaci vlastních závěrů“.

Především – závěr je rovnocenná součást práce, ne pouhý přívažek či dovětek. Je to vyústění, ne pouhá rekapitulace či shrnutí, co jste v práci popsali a ukázali a zda jste dosáhli cíle práce. Byť i to do závěru patří.

Proto:

formulujte doporučení, návrhy (na zlepšení, změnu…), popište výstupy, akční plán, další konkrétní kroky, které učiníte nebo navrhnete…
uvádějte jaké má práce omezení (protože nestihnete pojmout všechno)
navrhujte, jak lze v práci pokračovat, navázat na ni,
pojmenujte přínosy práce obecně i pro vás osobně, dejte najevo co jste se naučili, jaké byl váš aha moment apod.

Ještě více to platí pro dizertační práci jako obsáhlejší text.

Závěr je váš! Prodejte se, buďte věcní, konkrétní, osobní. Rozhodně pozor na obecně přijímané teze a fráze, bez kritického pohledu či pod vlivem různých kognitivních zkreslení (černobílé vidění, přílišné zobecňování…).

Určitě se vyhněte odosobněným formulacím (mají v oblibě úředníci) typu „v této práci je navrhováno…“. Postavte se za sebe („uvádím“, „doporučuji“, „mám za to“, „navrhuji“…), neponižujte se a neznejisťujte („pokusím se o…“, v této práci bych rád/a navrhl…“). Je to vaše práce, vy jste autor/ka a odpovědná osoba za „dílo“.

Závěr

Je pravděpodobné, že každý z kolegů lektorů se na hodnocení seminárek a dizertaček dívá prizmatem svých zkušeností, vyučovaných předmětů, profese a dalších uvědomovaných i neuvědomovaných maličkostí. Mnohé z toho, co jsem zde popsal diskutuji s účastníky na svých tematických setkáních. Někdy to padne na úrodnou půdu, někdy nikoliv. Článek vznikl dílem proto, abych se nemusel opakovat, dílem proto, aby inspiraci měli i ti, s nimiž se na tematických setkáních nepotkám, ale jejichž práce hodnotím.

Ještě jednou bych chtěl zdůraznit, abyste jako studenti věnovali péči zejména těmto třem aspektům své práce a vyvarovali se zbytečných chyb:

Formulování konkrétního cíle a výstupu práce (ať cílů není mnoho)
Konzistenci a rovnováze ve struktuře práce a řádné nakládání s citacemi
Osobním závěrům a doporučením

Za takových okolností bude hodnocení prací pro mě ještě větší radostí (a usnadní mi to práci a rozhodování, které je někdy bolestné).

Dovětek:

Mám rád, když z práce dýchne „člověčina“ a není to jen „manažerština“ či „úředničina“. Všem bývalým, současným i budoucím studentům chci poděkovat za jejich otevřenost, snahu, úsilí. Přeji studentům ÚPPV a EBS hodně zdaru ve využití prací, kterými si pro svůj úspěch mohou alespoň částečně vytvořit předpolí.

Několik slíbených odkazů k citační normě ČSN ISO 690:2011 a jejímu použití

Můj pohled na některé chyby při tvorbě a psaní seminárních a dizertačních prací studentů ÚPPV a EBS