V rámci oslav 600. výročí hrdinného skonu Mistra Jana Husa přinášíme text ctěného profesora Jiřího Musila, člena vědecké rady European Business School SE, o Tomáši Masarykovi, který nese nemalé zásluhy na tom, že Mistr Jan Hus neupadl v zapomenutí a který podobně jako Mistr sám volal po společné řeči českého národa.
Profesor Tomáš G. Masaryk při své universitní extenzi na české filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze volal ještě před koncem 19. století po tom, aby si český národ osvojil podle vzoru Němců doma chybějící TACITUS CONSENSUS. Od té doby se v tomto směru nezměnilo nic. Tacitus konsensus si dosud nenašel místo v českém chápání sociálního a politického života československé národní společnosti.
Z Masarykových extenzí citujeme k uvedenému pojmu: „A zejména jedna věc by měla být jasná pro inteligenci politicky vzdělanou, ta totiž, že všude, po celých našich zemích českých, na různých koncích by měli být lidé, kteří třebaže nejsou formálně spojeni spolkem, stavem, druh druhu rozumí: takový tacitus concensus. Kde v národě není takového consensu, tam je zle. Každý národ, církev, stát, společnost, spolek, je ztracen, nemá-li členy, kteří si bez umlouvání rozumějí. Proč nemůže někdo v Praze, v Plzni, Opavě pozorovat to, co se děje, a dělat z toho logicky stejné úsudky? To je ten tacitus consensus. Představme si, že by v každém městě byl aspoň jeden člověk, který by pozoroval náš český život, stejně myslil, stejně dělal úsudky a podle toho pracoval; byl by to neuvědomělý, neustavený spolek lidí, kteří by měli největší důležitost. To u nás chybí. Není u nás politické diskuse jako u národů jiných a zejména velikých; na př. u Němců můžeme vidět ten veliký consensus v cílech, ve směrech, který se pak objevuje na rozmanitých stranách, to dává německému národu takovou sílu, a ke nebezpečí pro národy, kde toho není.“ (c.d.,s.67-68).
Masaryk takto shledává, diagnosticky jasnozřivě, že u nás není z hlediska psychologického, noetického ani etického ustálen názor o poměru individua k celku. Dodávám k tomu ještě své přesvědčení plynoucí z profesní životní zkušenosti, že je nepochybně nadále jedním z nejhlavnějších úkolů, jakýmsi poradenským „veleúkolem“, který by mohl sejmout z národa a vlasti protrahovaný stres. Ten stále ještě, i po sametové revoluci, způsobuje nebo přispívá u mnohých k deptajícím prožitkům stresu, vyvěrajícím do syndromu vyhoření. Situaci u nás by přispěl právě tacitus konsensus mezi všemi: Čechy - Moravany –Slezany - Slováky a Podkarpatskými Rusíny a všemi, kteří se hlásí k tradicím první Republiky Československé.
Tacitus consensus pak bude významným stimulem kultivujícím život našeho národa a vlasti a individuální, sociální i politické chování a jednání.
Takže odkaz Masaryka zní: „ Úkolem každého vzdělance je, aby lid vzdělával a vzdělával také sám sebe“.
Poznámka
Masarykovy přednášky pronesené v Praze v roce 1898 byly publikovány na Slovensku v časopisu „Hlas“jako neautorizovaný text. Byly vytištěny podle zápisků zásluhou nejmenovaného účastníka těchto Masarykových extenzí zčásti ve stejném roce kdy odezněly, a to větší část v I. ročníku „Hlasu“ (1898) a menší část ve II. ročníku (1899). Podruhé byl neautorizovaný text přednášek uveřejněnv I. „ročníku „Masarykova sborníku“ (Praha 1924-1925, 236 –267).
Knižně byl text extenzí poprve vydán pod názvem „Jak pracovat?“ Tiskovým a nakladatelským družstvem československých legionářů v Praze – Čin v rámci edice Knihovny zásadních a živých otázek „Program“ redigované Vasilem K. Škrachem v červenci roku 1926. (1.-5.tisíc). K druhému vydání (6.-10. tisíc) došlo ve stejném nakladatelství v únoru 1928.
