K poškozování lidských vztahů, pracovních i osobních, a s nimi i k omezování ochoty ke spolupráci, nemusí docházet jen na základě přímých konfliktů. Stejnou a často dokonce horší roli hraje i nevhodný či kontraproduktivní způsob komunikace. Jakkoli se může zdát jedné nebo druhé straně výhodný, škodí zpravidla zcela stejně oběma z nich.

Nechceme-li takovému komunikačnímu stylu propadnout, je třeba hlavní typy destruktivních způsobů komunikace znát a jejich nebezpečí si uvědomovat. A to tím spíše, že k jejich použití saháme často alespoň částečně nevědomě.

Mezi hlavní komunikační praktiky patřící do této skupiny spadají osobně vyznívající kritika, pasívní agresivita, sklon trvale se bránit (i když to není nutné) a tendence před komunikací na určité téma všemožně uhýbat.

 

Osobně vyznívající kritika

Osobně vyznívající kritika není běžnou výtkou, snažící se druhého upozornit, že jeho chování je nesprávné či nevhodné. Je sklonem využívat kritiku k osobnímu útoku, a formou výtky či stížností se dotýkat jeho sebedůvěry či sebevědomí. Nejčastěji tvrzením, že jeho pochybení jsou trvalá, dochází k nim neustále a vznikají v důsledku jeho nepříznivých vlastností či nedostatečných schopností.

Kritika mající takovýto osobní či dokonce útočný ráz je nejen destruktivní, protože ničí vzájemný vztah, ale i neproduktivní, protože většinou žádné podstatné změny jednání druhého nedosáhne. Tedy krom toho, že jej znejistí, a pravděpodobnost jeho chybného jednání tak jen zvýší.

 

 

Pasívní agresivita

Druhý z kontraproduktivních komunikačních stylů, pasívní agresivita, se projevuje sklonem k verbálním i neverbálním projevům, jež na partnera  záměrně útočí méně viditelně či skrytě. Často i způsobem, který se útočící, je-li na něj upozorněn, snaží popřít.  O to více však druhého napadá, uráží, psychicky oslabuje a komplikuje mu práci.

Ke konkrétním projevům, které využívá, patří většinou skryté či méně viditelné projevy nesouhlasu nebo dokonce pohrdání, například obracení očí v sloup, úšklebky, nepřátelský humor a sarkasmus apod.

Sklon k tomuto jednání vzniká často v situacích, kdy se jedna nebo obě strany cítí ve vzájemném vztahu nedoceněny. Často i natolik, že pociťují „spravedlivé rozhořčení“, například nad tím, že jsou nespravedlivě obviňovány. Nejsou však příliš ochotny o něm přímo mluvit, a často se obávají sdělit i své pocity. I působnost tohoto jednání však bývá mizivá a situaci či vzájemný vztah jen zhoršuje.

 

Sklon trvale se bránit a zajímat defenzívní postoje

Třetím z kontraproduktivních způsobů komunikace je nadměrný a zveličený sklon k defenzívě, tedy paušální a mnohdy i bezdůvodné odmítání téměř všeho, co druhá strana na naši adresu říká. Jde o tendenci bránit se i tehdy, kdy k obraně není důvod, například odmítat tvrzení, která jsou pronášena bez jakékoli snahy nám ublížit.

Obrana je přirozenou snahou  chránit svou osobu, pověst či nevinu, nebo odvracet útok. Trvalý sklon k obraně, k níž není reálný důvod, či odmítání toho, co nás ve skutečnosti žádným způsobem neohrožuje, jsou však nejen zbytečné, ale i kontraproduktivní. Zanechávají totiž zbytečný dojem, že k obraně máme důvod.

Projevem zbytečně defenzívních postojů nemusí být přitom jen přímý sklon se bránit. Patří k nim i pasívnější a nepřímé formy obrany, například bezdůvodné omluvy a sklon stále a vždy přitakávat, časté stížnosti a obviňování ostatních, motivované zbytečným pocitem ohrožení, hraní role oběti apod.

 

 

Sklon nekomunikovat

Čtvrtou z hlavních forem destruktivní komunikace je tendence se komunikaci nejrůznějšími způsoby vyhýbat. Jakkoli může být někdy dobře míněn, je stejně destruktivní, jako formy předešlé.

Důvodem, proč se jedna nebo druhá strana před komunikací uzavírá nebo se jí brání, někdy i způsobem, ze kterého se stává zvyk, může být obava z konfrontace či snaha určité problémy raději neotevírat. Může jím však být i neochota otevřené vyjádřit své názory.  K typickým projevům patří sklon na určité otázky druhé strany nereagovat, předstírat přílišné zaneprázdnění, měnit téma rozhovoru apod.

Přes snahu vyvarovat se konfliktům či uklidnit situaci jde zpravidla o „komunikaci“, jejímž důsledkem se problémy či skryté konflikty mezi oběma stranami jen vrší. Často i proto, že druhá strana vnímá toto jednání jako výraz nezájmu o řešení problémů, ale i o sebe samého.

Komunikace v emocionálně vypjatých situacích pochopitelně nebývá úspěšná, a sklon ke konfliktu i jeho neadekvátnímu řešení zvyšuje. Řešením proto může být ji odložit, nikoli však natrvalo. Produktivnější je dohodnout se s druhou stranou na potřebě přestávky či odkladu rozhovoru, během nichž se obě strany uklidní.

Délka této přestávky může záviset na emocích, které konflikt provázejí. K rozhovoru či řešení konfliktu bychom se však vždy po nepříliš dlouhé přestávce měli vrátit.