Až k nám pronikly informace o tom, jak se v USA štěpí společnost ohledně nejčerstvějšího přísedícího soudce Nejvyššího soudu USA – Bretta Michaela Kavanaugha, takže vyvstává otázka, zda by nás to mělo zajímat. Asi nečekáte od blogu s výše uvedeným názvem odpověď, že by nás to zajímat nemělo – a to hned ze dvou rovin, té řekněme odbornější a té společenské.  

V první linii vyvstávají otázky, proč je vlastně kolem toho všeho tolik rozruchu, proč třeba u nás celá společnost nediskutuje nad tím, kdo sedí v čele soudu ústavního? No, tak to jsem to hned na úvod dost zjednodušil, samozřejmě, že probíhá a samozřejmě podobně, jako v USA – vždyť tomu systém i napovídá. Obdobně jako tam, i u nás soudce Ústavní soudu navrhuje prezident a potvrzuje Senát, takže se jedná o politicko-odbornou diskuzi a rozhodnutí. Možná, pokud by se v centru takových obvinění ocitnul někdo z našich nominantů, byla by celospolečenská diskuze podobně zjitřená. Vzpomeňme ostatně, jak vztah k církevním restitucím „zamával“ s potvrzením u pánů Pejchala a Nykodýma.

Nynější situace v USA by byla výbušná jako taková asi v jakémkoliv případě – Trump navrhnul již svého druhého nominanta a to za situace, kdy byl Nejvyšší soud USA v té chvíli rozdělen na dvě rovnocenné části – Liberální a Konzervativní, což ovšem platí jen na povrchu.

Pokud to vezmeme fakticky (a je třeba zmínit, že na rozdíl od situace v ČR (15 soudců, z čehož jsou 2 místopředsedové a 1 předseda), kde je ústavní soud vždy tvořen soudci s pevně stanovenou dobou trvání mandátu (10 let), je v USA jmenování takřka doživotní (soudci se mohou kvůli věku funkce vzdát a v podstatě odejít do důchodu – dokonce za splnění určitých podmínek zůstávají „zaměstnanci“ soudu bez snížení platu, či být odvoláni prostřednictvím impeachmentu)), mělo by platit, že 4 soudci (z toho 3 soudkyně) byli do chvíle úspěšného složení slibu soudce Kavanaugha svým zaměřením spíše levicovějšího charakteru a 4 pravicového. Koneckonců tento stav vychází z toho, který prezident koho jmenoval a jaká byla v tu chvíli situace v Senátu.

Aktuálně nejdéle působícím (téměř 27 let) soudcem Nejvyššího soudu USA je Clarence Thomas, nominovaný prezidentem Bushem st.. Nejstarší soudkyní je pak Ruth Bader Ginsburgová (ročník narození 1933), která vykonává funkci je o něco málo kratší dobu (25 let) a která byla nominována Billem Clintonem. Pokud bychom v tomto duchu pokračovali, zjistíme, že 2 soudce jmenoval prezident Clinton (Ginsburgovou a Breyera (ročník 1938/délka výkonu funkce 24 let)), 2 prezident Obama (Sotomayorovou (ročník 1954/délka výkonu funkce 9 let) a Kaganovou (ročník 1960/délka výkonu funkce 8 let)) – to je tedy „levicové křídlo soudu“.

To „pravicové“ tvoří, kromě soudce Thomase 2 nominanti z éry prezidenta Bushe ml. (předseda Roberts (ročník 1955/délka výkonu funkce 13 let) a soudce Alito (ročník 1950/délka výkonu funkce 13 let)) a jeden již potvrzený soudce jmenovaný prezidentem Trumpem (Gorsuch (ročník 1967/délka výkonu funkce 1.5 roku)).

Toto dělení je opravdu povrchní – třeba o předsedovi soudu Robertsovi se dá říci, že je spíše z toho „ranku“ soudců, kteří, podobně jako jeden z jeho nejznámějších předchůdců John Marshall, poctivě dbají na pozici soudu a kloní se svým rozhodnutím spíše tam, kde vidí způsob jak jeho prestiž zvýšit a zachovat moc, než k rozhodnutí podle politického přesvědčení.

Donedávna byl tedy tzv. Swing vote (tedy rozhodujícím hlasem) soudce Anthony Kennedy, který byl také nominován republikánským prezidentem – tentokrát Ronaldem Reaganem. U soudce Kennedyho byl tedy předpoklad, že bude na pravo-levé ose soudu spíše na té konzervativnější polovině. Ne, že by to nebyla pravda, ale i tak se v několika důležitých sporech soudce Kennedy přiklonil na stranu svých levicových kolegů.

Analýza prostého počtu rozhodovaných sporů ukazuje, že v počátku jeho působení u Nejvyššího soudu soudce Kennedy spolurozhodoval v 92% sporů spolehlivě s předsedou soudu Williamem Rehnquistem, což bylo více, než kterýkoliv jiný z jeho kolegů.

Pod předsednictvím soudce Robertse se z Kennedyho stal skutečně rozhodující hlas – průběhu soudního ročníku 2008-2009 byl pouze v 8% sporů přehlasován a tam, kde se soudci dělili v poměru 5-4 (což bylo 23 sporů), byl Kennedy ve většině v 18 sporech (o dva roky později to bylo z 16 sporů dokonce 14 z nich).

Kennedy se souhrou okolností stal důležitým prvkem rovnováhy soudu a jeho nástupce tak vstoupil do neznámých vod, byť byl Kavanaugh na počátku 90 let u Kennedyho zaměstnán jako jeden z jeho stážistů. Kavanaugh je zjevně pravicovější a je předpoklad, že pokud dostane možnost posuzovat ústavnost státní, či federální úpravy potratů, nebo práv sexuálních menšin, nebude příznivcem soudního aktivismu.

Kavanaugh má za sebou velmi úspěšnou kariéru – narodil se 12. 2. 1965, vystudoval jak obor historie na Yaleské univerzitě, tak právo. Byl jedním z vyšetřovatelů ve věci impeachmentu prezidenta Clintona a v roce 2006 se ujal funkce federálního soudce. Ani tehdy nebylo jeho potvrzení Senátem bez problémů – definitivně k němu došlo po třech letech, kdy byl Kavanaugh střídavě obviňován Demokraty z přílišné inklinace k Republikánům a označen dokonce za Forresta Gumpa republikánské politiky. Dokonce byl později i obviněn z toho (podobně jako nyní v průběhu slyšení), že Senátorům při potvrzení na některé dotazy uváděl lživá tvrzení.

Poté, co soudce Kennedy na konci června letošního roku oznámil prezidentovi odchod z funkce přísedícího soudce, sešel se Trump minimálně se čtyřmi federálními soudci, mezi nimi i s Kavanaughem a 9. července oznámil, že je Brett Kavanaugh tím vyvoleným. Americká právnická asociace (American Bar Association), která tradičně vydává jakési hodnocení soudcovských nominantů (na třístupňové škále – velmi kompetentní – kompetentní – nekompetentní) mu udělil nejvyšší možný[1] titul. (ostatně jako tomu tak bylo, když byl nominován do role soudce Federálního odvolacího soudu ve Washingtonu, kdy však Asociace v průběhu nominačního procesu stupeň o jeden zhoršila)

O kvalifikovanosti soudce Kavanaugha tak nebylo nikdy pochyb, o politické vyhraněnosti asi také ne. Trumpovi rozhodně vyhovuje i fakt, že se Kavanaugh nikdy netajil názorem, že postavení prezidenta v systému vlády USA a jeho pravomocí je pro něj velice důležité, včetně pohledu na zásadní roli jeho nedotknutelnosti.

Politické hledisko potvrzování soudců do funkcí prostřednictvím jedné z komor parlamentu nelze přehlédnout, byť samozřejmě lze trvat na tom, že by mělo být co nejvíce upozaděno. Při rozložení sil v Senátu ve prospěch Republikánů neměl být s potvrzením soudce Kavanaugha v zásadě problém. Do prvního projednávání v senátním výboru pro spravedlnost (judiciary committee – jeden z aktuálně 16 stálých výborů Senátu v USA), které probíhalo na začátku září tak šly všechny strany s relativně přehledně rozdanými kartami a sebevědomě.

Předseda výboru možná trochu kontroverzně oznámil na začátku srpna, že Senát nevyčká výsledku voleb, které se budou konat nyní na podzim a o nominaci bude hlasovat ještě ve stávajícím složení – tedy implicitně řečeno, dokud Republikáni mají jistotu své převahy. 4. září vše, za protestu několika stovek demonstrantů, začalo (227 z protestujících bylo zadrženo a většinou pak jim pak bylo uloženo zaplatiti pořádkovou pokutu).

Kromě zmatků způsobených protestujícími, se samozřejmě projednávání snažili pozdržet i procesními prostředky někteří opoziční senátoři – největší výzva všem však přišla v podobě obvinění soudce Kavanaugha ze sexuálního násilí, kterého se měl dopustit na zprvu neznámé ženě v roce 1982 na střední škole. Toto obvinění bylo detailně rozebráno jinde, proto jen shrňme, že se měl soudce Kavanaugh – tehdy 17-ti letý „vrhnout“ na tehdy 15-ti letou Christine Blasey Fordovou s úmyslem jí sexuálně obtěžovat. Přestože se tehdy Fordová měla ubránit a o hrůzném zážitku se nikomu v době bezprostředně po něm nesvěřila, čin ji celoživotně poznamenal. Zatímco obvinění byla zveřejněna 12. září, identita ženy byla odhalena až o několik dní později.

Fordová tehdy potvrdila, že se na ní Kavanaugh vrhnul, tiskl jí k posteli, držel jí ústa, aby nemohla křičet a jal se jí svlékat. Také potvrdila, že přítomen měl být další ze spolužáků – Mark Judge a že ve chvíli, kdy Judge do Kavanaugha strčil, když skákal na postel, dokázala se útočníkům vysmeknout a utéct.

Fordová se o svém zážitku měla svěřit v roce 2012 své psycholožce při párové terapii – zápisky z terapie, ve kterých nebyl jmenovitě Kavanaugh uveden, byly částečně zveřejněny. Tvrzení Fordové pak potvrdilo i vyšetření polygrafem, které bylo provedeno za poněkud kontroverzních okolností, týkajících se především úhrady nákladů, v srpnu letošního roku. Mark Judge i Brett Kavanaugh tvrzení Fordové jednoznačně odmítli, byť nepřímá svědectví některých jiných spolužaček potvrzovala, že na škole vládla poněkud stísněná atmosféra, plná sexuálních narážek a že podobné chování nebylo zcela nemyslitelné. Tehdejší Judgova přítelkyně – Elizabeth Rasorová dokonce potvrdila, že byť Fordovou přímo nejmenoval, chlubil se jí tím, že se se „spolužáky střídali při sexu s opilou spolužačkou“.

23. respektive 26. září se s podobným obviněním vůči Kavanaughovi přidaly dvě další ženy - Deborah Ramirezová a Julie Swetnicková. Druhá jmenovaná neobvinila soudce svým jménem, pouze prohlásila, že je jí známo, že v průběhu studií na střední škole docházelo k nedobrovolnému sexu a útisku dívek ze strany různých hochů, mimo jiné i z okolí Bretta Kavanaugha. Toto tvrzení však veřejně nikdo nepodpořil a i opozice vůči nominaci byla v hodnocení tohoto nařčení spíše kritická.
24. září pak proběhlo další kolo slyšení před Senátním výborem, při kterém vystupovali pouze dva svědci – Fordová a Kavanaugh. Procesně se pak Republikáni shodli, že svědkyni nebudou oslovovat přímo, ale otázky jí bude klást Rachel Mitchellová – která se profesně věnuje rozkrývání sexuálních zločinů.

Mitchellová dostala pro své otázky čas, který by jinak byl vyhrazen dotazům Republikánských senátorů – ti z Demokratické strany se ptali přímo. Když se role otočily a měl na otázky odpovídat Kavanaugh, Mitchellové[2] již slovo uděleno nebylo, protože Republikánští senátoři chtěli vystupovat (především v jeho prospěch) osobně a na přímo.

Výbor pak sice rozhodl, že nominaci posune k hlasování v plénu Senátu, ale zároveň rozhodl o týdenním odložení, které mělo dát prostor FBI k prošetření vznesených obvinění.

Konečně 6.10. plénum  Senátu rozhodlo – až na výjimky po stranických dresech, o potvrzení Soudce Kavanaugha do funkce přísedícího soudce Nejvyššího soudu USA.

Když Rachel Mitchellová hodnotila stav prošetřování, došla k závěru, že žádný z Fordovou označených svědků – Judge, její kamarádka a další spolužák její tvrzení přímo nepotvrdili (prohlásili, že si žádný takový skutek nevybavují) a že se z jejího pohledu jedná o velice slabý případ a zásadní důkazní nouzi.

Při přímé konfrontaci bylo jasné, že vystupování Fordové bylo plné emocí, bylo náročné pro ní i její okolí a v mých očích nebylo pochyb, že se jedná o popis skutečně traumatizujícího zážitku. Kavanaugh a jeho reakce byla pak z úplně jiné oblasti, byla plná zloby, ukřivděností a arogance. Pravda je ovšem taková, že je možné z lidského hlediska pochopit obojí – veřejný popis jedné z nejhrůznějších událostí a reakci muže, který se cítí být křivě nařčen a jehož život se rozpadá před očima celého národa – a navíc vlastně bez potvrzených důkazů.

Samozřejmě se na vlně všeobecného zájmu svezli i političtí rivalové a hlavní představitelé obou stran, což rozhodně věci neuklidnilo.

Pokud se ptáte na můj názor, nepochybuji o tom, že se doktorce Fordové popisovaná příhoda skutečně stala, jestli se toho účastnil soudce Kavanaugh těžko říci. O jeho odborných kvalitách jsem byl přesvědčen vždy, a byť bych se s ním v lecčems názorově rozešel, Nejvyšší soud USA funguje tak, jak funguje především proto, že se v jeho řadách mísí různé osobnosti, s různým politickým i právním názorem. Jeho vystupování v Senátu mě sice dost zklamalo a myslím si, že by prezident při troše snahy mohl přijít s méně kontroverzním kandidátem, ale to je jeho rozhodnutí.

O čem však mlčet nesmíme a co je základní myšlenka, která, dle mého nesmí zapadnout je, že v podobných případech je otázka, kterou kladli mnozí: „Proč doktorka Fordová s tvrzením nepřišla dříve, proč čekala až na tuto chvílí?“, přípustná pouze tehdy, pokud nás zajímá, co máme dělat jako společnost lépe a proč mají oběti strach vyjít ven dříve a jak jim pomoci. Nikdy to nesmí vyznít, jako důvod pro znevěrohodnění celé výpovědi.

 

[1] Po prvním jednání v Senátu asociace oznámila, že vyvolá jednání o přehodnocení výsledku, ale nedospěla k němu před rozhodnutím Senátu o potvrzení do funkce.

[2] V následném prohlášení Mitchellová uvedla, že nenašla důkazy pro potvrzení obvinění a že soudce Kavanaugha nemíní obžalovat z žádného zločinu.