KAŽDÝ VOJÁK V TORNĚ TŘÍMÁ MARŠÁLSKOU HŮL

Slavný francouzský vojevůdce Napoleon Bonaparte kdysi říkal, že každý voják má v torně maršálskou hůl. Možná tím položil základní kámen dnešnímu směřování myšlení zaměstnanců, kteří si z této myšlenky nevzali její podstatu, ale pouze tu tezi, ke které se následně upínají. Kam tedy směřuje myšlení českých zaměstnanců? Je dvojí.

Za prvé – neochota přijímat myšlenku, že i já mohu mít štěstí nebo spíše a přesněji, že i já mohu získat příležitost. Fenoménem je získat pracovní pozici za adekvátní (vysoký nebo ještě vyšší) mzdu a uspokojit potřeby. Rychlá doba, tlak okolí a většinové společnosti nám říkají, že se toho má dosáhnout co nejdříve, rychle, potažmo hned na začátku kariéry. Není přece čas ztrácet čas. Mnoho absolventů dnes hovoří o tom, že po škole chtějí nastoupit do manažerské pozice. Mnozí i argumentují výše napsaným Napoleonovým výrokem. Ale… Celá tato myšlenka má ovšem jednu zásadní vadu. Nikdo a v žádné armádě se nemůže stát maršálem rovnou z vojína. I při vší rychlosti dnešní doby, elektronizaci, zefektivňování procesů a podobně je cesta postupného rozvoje jediná možná, byť jednotlivé fáze mohou být kratší než dříve. Není hanbou i s vysokým a kvalitním vzděláním začínat na nižší pozici, které danému vzdělání neodpovídá. Ona ta manažerská pozice totiž vyžaduje i zkušenost a vyzrálost. Jenže to právě na začátku kariéry schází. Důkazem tohoto tvrzení je i v českém prostředí mnoho podnikatelů, kteří stojí v čele dnes již svých podniků a firem, ale přesto v nich ještě podstatně delší dobu pracují, jde o dlouhá léta nebo dokonce desetiletí. Do těchto podniků nepřišli jako manažeři, ale často nastupovali jako dělníci na nejnižších pozicích nebo zcela řadoví zaměstnanci. Ano, dnes už jsou bohatí, oceňovaní a většinovou společností uznávaní, ale zeptejte se jich, jak začínali. Zeptat se jich často můžete ve veřejných a volených funkcích, kam je lidé zvolili právě pro jejich zkušenosti a práci, ne pro oficiální pozice ve firmách.

Druhým extrémem a možná ještě nebezpečnějším, je nemít žádné ambice. A to i při vysokém vzdělání nebo prokazatelných schopnostech, kterým ale dotyční z nějakých iracionálních důvodů nevěří nebo věřit odmítají. Nemají ochotu přijmout myšlenku, že by je někdo mohl ocenit a mohl mít o jejich služby zájem. Znám osobně mnoho lidí, kteří jsou absolventy vysokých škol a jsou dlouhodobě zaměstnáni na pozicích tomuto vzdělání naprosto neodpovídajících, co hůř – zcela dobrovolně. Často navíc s argumentem „vždyť by mě nikdo nechtěl“. V tu chvíli se ptám, proč vlastně studovali? Proč dlouhá léta odčerpávali z veřejných rozpočtů finance na dosažení studia, když to pak následně do těch rozpočtů skrze odváděné daně nechtějí přirozeně vracet a pokračovat tak v koloběhu toho systému.  

Podstata obou extrémů je, dá se říci, stejná. Společenské mínění, hodnotový řetězec definovaný většinovou společností, pomyslný tlak okolí na to, chovat se se většinově. Kategoricky je nám pak v takové situaci ze všech stran sdělováno, že jsme pouze montovnou Evropy a my se až násilně snažíme ten systém zlomit a zavést systém nový skrze zákony, nařízení nebo kvóty. Podporujme všichni sami u sebe i vzájemně mezi sebou individualismus, studium, jehož výsledek reálně využijeme, aby se na světlo dostaly ty nejlepší nápady, myšlenky, postupy, možnosti, … . Pokusme se alespoň trochu změnit myšlení, nebo alespoň neodmítat možnost změny. Nejdříve ale musíme být vojínem a až pak maršálem.

Ceny študijných programov uvedené na webe sú bez DPH.