Nauka o hodnotě, řecky timologie (cenosloví) je naukou o hodnotách mravních a estetických. Je to pojem, který provází západní kulturu z antického kadlubu její předkřesťanské doby.
Hodnota ve filozofickém pojetí je to, co splňuje nějakou touhu, nějaký požadavek či potřebu. Různé potřeby lze saturovat různými hodnotami. Hodnotu určíme, když ji zařadíme správně do hodnotového systému. V obecném měřítku jsou odedávna uznávány hodnoty náboženské, mravní, sociální, kulturní, hospodářské. Byly ustaveny rovněž kategorie uvedených hodnotových okruhů. Kategorie se velmi úzce týkají jednotlivých osobností, tj. individuí, a to podle toho, jak jsou lidmi pojímány podle kritéria individuálního významu:
1/ jestliže lidé touží po hodnotách proto, aby prospěly k dosažení kýženého cíle, jsou to hodnoty sloužící účelově jako reálný prostředek a jsou tudíž pokládány za hodnoty zprostředkující, konsekutivní, které přinášejí nějaký materiální výsledek, význam ve smyslu užitku, zisku.
2/ naopak druhá kategorie teoretických hodnot, tak zvaných hodnot intenzivních, není prostředkem jiných vnějších cílů, nýbrž tyto hodnoty jsou žádány pro své vlastnosti jako jsou např. účinnost, důkladnost, vitalita.
3/ každý systém hodnot má hodnotu absolutní, aby byla dosažitelná, je žádoucí dosáhnout hodnot, které jsou jí podřazeny.
Na takovém určení se filozofové sice shodli, ale současně vyloučili existenci hodnot bez vztahu k člověku. Nelze uvažovat o zlu nebo dobru jako fenoménu o sobě, vždy je to možné jen tehdy, když se zlo, dobro vztahuje k něčemu a k někomu.
Člověk je tvor v jehož ontogenezi a celém biodromálním bytí mají hodnoty velmi významnou úlohu. Životními spolufunkcemi autohodnocení i allohodnocení jsou v lidské psychice především intelekt, postoje a city. Hodnota má vazby v přesvědčeních a ideálech. Ideály se zpravidla rozumí vysouzený a přaný soubor norem chování, plynoucí z představy optimální perspektivy rozvoje životní (sociální) reality od úrovně nedokonalé k dokonalé. Ideály se ve vývoji jedince objevují jako motivační incentivy především v období pubescence, adolescence a rané dospělosti. Postupem času jsou však korigovány v důsledku vzrůstající životní zkušenosti jedince. S hodnotami ještě souvisí motivace, postoje a zájmy. V návaznosti na subjektivní očekávání jsou významnou dynamizující složkou lidské aktivizace, chování a jednání. Sociální psychologie charakterizuje zájmy jako kognitivně nebo emotivně akcentované zaměření na objekty nebo činnosti, zprostředkující uspokojení potřeb. Zájmy se ztrácejí, když jejich objekty už nemají podmíněný vztah k hodnotám.
Již jsme se zmínili, že pojem hodnota je původně termínem filozofickým (také matematickým a ekonomickým), teprve později se vžil v terminologii věd společenských. Hodnotou je z tohoto aspektu rozuměna významnost a žádoucnost, čili vlastnost určité věci, jevu nebo procesu, mající vliv na chování a jednání jedince, společenské skupiny, organizace, ovlivňující výběr cílů a také prostředků k dosahování těchto cílů. Hodnotovými objekty, nositeli hodnot, jsou lidé, a to jak jejich konkrétní předměty, věci a materiální danosti, tak také lidské situace a stavy, které nejsou pouze stavy aktuálními, nýbrž především stavy potenciálními ve smyslu futurálním, dosažitelnými prostřednictvím lidského chtění a usilování. To, co je lidmi označováno hodnotou ve smyslu věcném, situačním i průběhovém, má tudíž charakteristiky podmiňující onu žádoucí humánní kvalitu stavu či průběhu, příznivě posuzovanou jako něco hodnotného. Hodnoty jako vlastnosti objektů mající motivující význam, jsou incentivy. Jedinec se učí tyto vlastnosti rozpoznávat a kvalifikovat jako hodnoty během vlastní socializace, tzn., že jeho hodnotová orientace je podmíněna tradicemi a kulturou společnosti, v níž žije. Hodnotová orientace individua je obsažena v jeho přesvědčeních, vyznačujících se stabilitou v čase a nezávislostí na situaci a menším afektivním nábojem oproti mínění.
Přesvědčením jako hodnotou se u nás zabýval P. Václav Šimerka /1881/, herbartovsky orientovaný matematik a římskokatolický kněz v dodnes aktuální studii Síla přesvědčení. Pojednal o možnostech dokonalého apodiktického poznání pomocí logických a matematických postupů a zkoumal v dané souvislosti vypovídací hodnotu pojmů, souvisejících s poznáním v různé míře těsnosti a vypovídací síly (zabýval se termíny: tušení, důmínka, možnost, pravděpodobnost, hypothesa, víra, vědění, jistota, poznání, přesvědčení). Klasifikace hodnot bývá stanovena podle různých hodnotících hledisek, která odpovídají hodnotovým orientacím. Jsou to:
1. aspekt rozumový - mravnost, správnost, pravdivost, logičnost;
2. aspekt teleologický - účelnost;
3. aspekt citový - hedoničnost;
4. aspekt krásy - estetičnost;
5. aspekt ideologický - uzurpovaný v totalitních systémech.
Dichotomické klasifikace:
hodnoty žádoucí (pozitivní) - nežádoucí (negativní),
absolutní - relativní,
přímé - nepřímé,
vrozené (subjektivní) - získané (objektivní, uznávané).
Obsahová kategorizace hodnot:
hodnoty hedonické: příjemné - nepříjemné,
hodnoty ekonomické, estetické, etické, religiózní a logické.
Jsou rozlišeny hodnoty explicitní a implicitní a také hodnoty operativní (vrozené, subjektivní) a objektivní.
Hodnoty současnosti
Avšak zamyslíme-li se nad stavem hodnot v současné situaci dneška, zjišťujeme jejich úbytek, dokonce rozvrat. Stabilita je ohrožena vnitřními i vnějšími sociálními rozvraty: rozpad rodin, sedicijní a suicidální chování jedinců – dětmi počínaje a seniory konče, zvýšení kriminálních případů, nárůst duševních a psychosomatických onemocnění, nárůst počtu lidí bez práce a přístřeší. Krize zvyšuje nároky na lidskou práci a snižuje odměny za zvýšené pracovní úsilí. Společnost se stává výkonovou společností hnanou potřebou dosahovat vyšší výkony a potřebou dalšího zrychlení růstu a rozvoje. Nastává černobílá polarizace výkonové společnosti, a to ekonomická, sociální i politická. Polarizace účelových kvazihodnot je vymezena antonymy: úspěšný - neúspěšný, správný - špatný, dobrý - zlý, aktivní - líný, s námi - proti nám. Systém neustálého růstu nároků se stává uzavřeným, hrozí situace označitelná jako circulus vitiosus.
Příčiny a kořeny déletrvajícího stavu našeho národního společenství s dočasně porouchanou ekonomickou, politickou a morální funkcí státního aparátu a smutnou setbou jen povrchně, liberalistně vykládané demokracie, jsou všeobecně známé. Jsou plodem provinění, zátěží a hříchů z dávných časů nebo plodem minulosti od konce předválečné samostatnosti Československé republiky? Je to důsledek nezralé národní povahy, nevšímavě opomíjející Masarykem důsažně připomínaný tacitus konsensus? Pokusy o charakterologii našeho národa se zabývali mnozí a publikovali o ní tak významní myslitelé, filozofové a literáti jako byli Tomáš Garrigue Masaryk, Viktor Dyk, Karel Čapek, Ferdinand Peroutka, Jiří Mahen a další.
Dikcí filozofickou i poetickou poukázali na tristní vady českého charakteru jimiž označili: sociálně mravní a osobní nedozrálost a též vratkou identitu českého národa. Lidé jsou mentálně i materiálně ovládáni a zneužíváni machiavelisty, osobami bez studu, bez morálky, osobami, které jsou v mnoha případech nekompetentní k vedení a řízení druhých.
Domněnka o přetrvávajícím subhodnotovém ohrožení našeho národa je vyjádřená otázkou, do jaké míry jsme po staletí pronásledováni svým rozštěpem, do jaké míry jsme autostresoři a podněcovatelé hodnotových rozkolů ve vlastní zemi a mezi sebou?
Uvedený stav národa má různé podoby – ten z doby tři století trvající poroby se liší od stavu poroby národa v letech 1939 až 1945. Zase jinou tvář měl za velmi podobné poroby vymezitelné v historickém času od roku 1948 do roku 1989. Všechna zmíněná období vykazovala ztrátu mravních, sociálních, ekonomických i politických hodnot, což vedlo k sociální nejednotě, nejistotě a nenávisti. Špatné osobní charakterové vlastnosti zákonitě sytí a ovlivňují rozpolcenost činů a ovlivňují tak morálku společnosti. Vlastnosti, spadající do tematického a jevového okruhu tzv. negativní nebo také „černé“ psychologie a pedagogiky.
Jakou tvář má současná doba?
Máme-li úvahy o hodnotách a protihodnotách uzavřít pozitivním způsobem, pak si dovolíme podotknout, že by stálo zato, promýšlet uvedené poznání nehodnot české národní povahy a srovnávat je s vlastním současným poznáním našeho národního života a rovněž osobní sebereflexí tady a dnes. A ještě něco dodáme k tomuto podnětu: je potřeba zvýšit angažovanost v mírnění a tlumení nesvornosti, nepřejícnosti a závisti.
S tím souvisí hodnota úplné rodiny a správné výchovy.
Přenos hodnot je uskutečňován výchovou, kterou není možno ponechat náhodě. K integraci a interiorizaci hodnot dochází od raného věku dítěte, kdy prvními modely jsou právě rodiče. Hlavní úlohu má proto nukleární rodina, jako pružné médium, tradující sociokulturní hodnoty. Rodina přitom rozlišuje obecnější kulturní hodnoty, které ve svém celku zahrnují hodnoty individuální. Rodina je institucí, která zprostředkuje přenos hodnot a současně zajišťuje osobní integritu svých členů různými mechanismy, např. filtrováním, modifikováním, zjednodušením, specifikací. Nukleární rodina zajišťuje rovněž loajalitu svých členů vůči hodnotám společensky významným a jejich přenos na následující generaci. Hodnotová orientace dětí a mladistvých je v procesu utváření jejich sebekoncepce, identity v normálních podmínkách výchovy determinována především hodnotovým zaměřením rodičů, ale nezastupitelní místo má rovněž sociální prostředí školy. Škola nabízí rozmanité identifikační vzory a otevírá dostatek prostoru nejen k vědění, ale společnému sdílení hodnot.
