Tentýž jev může mít různé příčiny: vzroste-li naše tělesná teplota, může to být známkou horečky, stejně jako důsledkem toho, že jsme se ponořili do relaxační horké lázně. Ještě než se proto začneme určitého projevu obávat, je rozumné si všimnout, jaké příčiny k němu vedly. Teprve poté, pokud vůbec, je namístě uvažovat o možné terapii.

Řada současných aktérů měnové politiky, o komentátorech a analyticích nemluvě, postupuje při ordinování své hospodářsko-politické kúry přesně obráceně. Z ne zcela jasných důvodů chápe deflaci jako jev maligní a trvá na snaze ji léčit.

Na hlavní příčině, která současné ekonomiky do „deflace“ (chápané jako roční hodnota cenového indexu nižší než jedna) směruje, však nic negativního není. Deflace (pokud k ní skutečně dochází) je vyvolána jen poklesem cen ropy a některých dalších komodit, který je pro země, které energetické suroviny dovážejí (a těch je většina) velmi příznivou zprávou. Pokles výrobních nákladů totiž přispívá k růstu ekonomiky a není proto třeba se ho obávat. Vliv cen ropy a dalších energetických surovin na vývoj cenové hladiny dokládají přitom statistické analýzy, které ukazují, že ceny ostatních zboží a služeb v průměru nadále rostou.

Neporozumění však kupodivu vládne, i pokud jde o vzájemný vztah deflace a recese. Obavy z deflace vycházejí z představy, že pokles cenové hladiny vede k recesi. Klesající ceny byly v historii skutečně často průvodním rysem recese. Na rozdíl od představ vyslovovaných současnými analytiky, však byla deflace důsledkem a nikoli příčinou recese, což je velmi podstatný rozdíl. I ekonomické jevy mají svůj „kauzální nexus“, který není vhodné obracet.

Statistické fikce

Mezi moderní ekonomikou s mírně rostoucími cenami a ekonomikou, ve které cenová hladina mírně klesá, navíc není žádný podstatný, „kvalitativní“ rozdíl. Index spotřebitelských cen je totiž poměrně složitou statistickou konstrukcí, nikoli přesně měřenou fyzikální veličinou. Pokud by všechny druhy zboží a služeb, jejichž ceny jsou do něj započítány, byly svou kvalitou v průběhu času zcela neměnné, bylo by situace poněkud jiná. Jak však sledovat vývoj cen takových statků, jako jsou televizní přijímače, chytré telefony nebo zdravotní služby?

Ceny statků, jejichž kvalita se rychle mění, jsou (teoreticky) těmto změnám při výpočtu cenových indexů přizpůsobovány. Toto přizpůsobení je však vždy velmi subjektivní a zpravidla nedostatečné. Údajná inflace (rostoucí hladina cen zboží a služeb) je tak ve skutečnosti často jen projevem rostoucí kvality statků. Skutečný dlouhodobý vývoj cenové hladiny vyspělých ekonomik, který by od těchto změn byl zcela očištěn, by se tak velmi pravděpodobně blížil deflaci.

Znalost historie pomáhá

Když britská královna navštívila na podzim roku 2008 London School of Economics, jedno z předních ekonomických pracovišť, položila přítomným profesorům jednoduchou otázku, proč si nikdo z nich ani dalších odborníků nevšiml příznaků nadcházející finanční krize. Jeden z profesorů jí tuto skutečnost příznačně vysvětlil tím, že se všichni opírali o názory ostatních a věřili, že jsou správné (což královna komentovala slovy „it is awful“.).

Někteří z nich ji však později vyjádřili „disentní“ stanovisko a v dopise jí napsali, že příčinu problému vidí ve sklonu ekonomie podceňovat historii. K predikcím i vysvětlování ekonomický jevů totiž často dochází spíše na základě (složitých a většinou nesprávných) matematických modelů, nikoli znalostí toho, co by bylo možné na základě historických zkušeností očekávat. I tehdy, kdy historické zkušenosti brány v úvahu jsou, je jejich horizont navíc zpravidla krátkodobý.

Platí to i pro vztahy inflace a deflace. I dlouhodobé sledování cenového vývoje totiž ukazuje, že obavy z inflace mohou šířit jen ti, kdo se s ekonomickou historií příliš neseznámili.

Chápání inflace jako normální jevu, které dnes převažuje, je odrazem na zkušenosti z posledních let či nedávných desetiletí. Z dlouhodobějšího či historického pohledu však na inflaci nic normálního není. Kupní síly měnových jednotek zemí, které si své měny v posledním století uchovali, v tomto období výrazně poklesly. Pokud bychom však srovnali jejich hodnotu z roku 1915 s jejich kupní silou z roku 1815, došli bychom k závěru, že v tomto období se příliš nezměnily. Pokud navíc v minulých dobách ceny rostly, šlo  zpravidla o důsledky válek; v mírových obdobích naopak klesaly.

Výrazný byl klesající cenový trend zejména v relativně poklidné politické atmosféře druhé poloviny 19. století. Stal se přirozeným důsledkem dlouhodobě rostoucí průmyslové produktivity, ale i využívání nové zemědělské půdy, zejména v Severní Americe, které vedlo k výraznému poklesu cen zemědělských komodit. Povaha těchto jevů, jež vedly k dlouhodobému poklesu cenové hladiny, však není přes jejich časovou vzdálenost současné ekonomice nijak nepodobná. Lze je přirovnat k současnému technologickému rozvoji, především rozvoji digitální ekonomiky, provázenému vzestupem Číny na mezinárodní obchodní scéně. I tyto jevy totiž dlouhodobě, již od konce 20. století, přispívají k postupnému snižování míry inflace.

Úskalí aktivismu

Nechceme tím pochopitelně říci, že deflace v minulosti problémy nikdy nevyvolala. Pokud však k nim došlo, bylo to důsledku prudké deflace vyvolané politicky, nikoli přirozenými ekonomickými jevy. Domácím příkladem je nešťastný měnový experiment A. Rašína, který umělými zásahy skokově zhodnotil kurz čs. měny. Krátkodobě tak přizabil český exportní průmysl, podniky, které své domácí ceny prudce snížily (např. Baťovy závody) však vyvolaly nákupní horečku. Tedy nikoli skon k odkladu spotřeby, jak by v tomto deflačním prostředí očekávali současní teoretici.

Současné obavy z deflace jsou tak z velké části pomýlené. Jsou projevem toho, co se stane, kdy snaha o hospodářsko-politickou aktivitu převýší nad znalostí ekonomie a ekonomické historie.

Jan Urban