I po téměř třech desetiletích od započetí tržních reforem trápí českou ekonomiku stejná choroba jako v letech „reálného socialismu“: schází jí pracovní síla. Míra nezaměstnanosti je nízká, podniky shánějí pracovníky, kde se dá, a personalisté berou bonusy, přivedou-li někoho, kdo se nechá zaměstnat. Má česká ekonomika nedostatek lidí „v genech“?

 

V socialistických letech hrál v nedostatku pracovníků rozhodující roli fakt, že se lidé a podniky řídili známým heslem „my předstíráme, že pracujeme, vy předstíráte, že nás platíte“. Intenzita práce byla nízká, stejně nízká byla však i možnost (často však i schopnost) podniků své pracovníky motivovat. 

 Dnešní důvody nedostatku pracovníků jsou částečně odlišné, především proto, že ekonomika reálně roste. Je-li však příčina tohoto nedostatku spatřována především v nevhodné skladbě absolventů škol či neochotě vlády vpustit do země ještě více pracovních migrantů, je to jen malá část pravdy. Stejně jako v minulosti leží i dnes velká část viny za nedostatek pracovníků na podnicích samotných.

 

Nízká pružnost a schopnost zaškolení

Jedna z příčin tohoto problému spočívá v nedostatečné pružnosti firem. Hledat zaměstnance na určité místo není totéž jako hledat chybějící šroubek do motoru. Práci lze často organizovat různými způsoby a v závislosti na nich ji mnohdy mohou úspěšně vykonávat i osoby s různými předchozími zkušenostmi.

 Na vině je často i tendence hledat osoby, které již určitou pracovní zkušenost mají. Pro absolventy tím vzniká situace podobná známé Hlavě XXII. Podniky, které se touto strategií řídí, tím však škodí nejen jim, ale i sobě a ekonomice jako celku. Namísto hledání „dokonalých“ kandidátů s praxí by udělaly lépe, pokud by se zaměřily na rozvoj finančně nenáročných způsobů rychlého zaškolení nových či nezkušených pracovníků. Podobnou roli může hrát i vyšší možnost postupu méně zkušených pracovníků z nižších pozic, jejichž předností je navíc to, že již s firmou mají určité zkušenosti.

Historickým příkladem tohoto řešení z poměrně nedávné doby je boom technologických firem v Silicon Valley v 90. letech minulého století. Poptávka po zaměstnancích se vzděláním v oblasti IT vzrostla v té době natolik, že jí školy nebyly schopny pokrýt. Nakonec se však ukázalo, že i poměrně specializovaná místa bylo možné z velké části obsadit osobami jen na základě firemního zaškolení, tedy bez odpovídajícího vzdělání či zkušenosti.

Ve vzdálenější historii učinila podobnou zkušenost řada firem za druhé světové války. Během krátké doby se musela vypořádat s odchodem velké části kvalifikovaných pracovníků do armády, na jejich místa se však poměrně rychle podařilo nalézt a zaškolit pracovníky nové, často bez jakékoli předchozí průmyslové zkušenosti.

 

S drahými zdroji je třeba šetřit

Část problému spojeného s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků souvisí s tím, že zaměstnavatelé nejsou schopni získat osoby určitých profesí za mzdy, které jim nabízejí.  

V tomto případě nejde však ani tak o problém „nedostatku“ určitých osob, ale spíše nemožnosti si je dovolit. O skutečném nedostatku lze totiž na trhu práce hovořit jen tehdy, nelze-li určité pracovníky získat za jakoukoli cenu.

Podobná situace vzniká však i na řadě dalších trhů, kde vládnou ceny, které je pro některé kupující obtížné akceptovat. Je-li však určitý zdroj, ať již lidský nebo jiný, drahý, je třeba hledat cesty, jak jej využít co nejdokonaleji. Případně jak s ním co nejvíce šetřit.

 

Nízkými mzdami k prosperitě

Nedostatek pracovníků v současné české ekonomice se netýká jen osob kvalifikovaných. Obtížně se hledají i osoby bez kvalifikace. Příčinou je ošidná strategie některých firem založená na předpokladu, že nízké mzdy a levná produkce jsou nejrychlejší cestou k prosperitě.

Ošidnost této strategie je podobná jako u již naštěstí opuštěné představy, že se k prosperitě probojujeme znehodnocením národní měny. V obou případech vedou totiž tyto strategie jen k tomu, že snižují tlak na růst produktivity a inovace. Vytvářejí polštář, na kterém je sice možná příjemné na chvíli spočinout, který nám však k ničemu nepomůže.

Namísto sázky na levnou pracovní sílu s nízkou kvalifikací i produktivitou by podniky měly sázet spíše na manažery schopné produktivitu svých pracovníků zvyšovat, a to především lepším řízením a organizací práce.

 

Vedlejší důsledky nedostatku práce

Nedostatek pracovníků má nejen ekonomické, ale i sociální důsledky. V minulosti k nim patřil především dlouhodobý pokles pracovní morálky, dnes nutnost dovážet pracovníky zápasící nejen se schopností dodržovat běžné pracovní zvyklosti, ale i gramotností. Rozhodně nejde o pracovníky, na kterých by mohla být založena „výroba s vysokou přidanou hodnotou“, po které naše vlády dlouhodobě volají. Vysoká přidaná hodnota neznamená totiž nic jiného než vysoké mzdy.

Zaměstnavatelé i někteří politici, především ti, kteří politiku úspěšně spojují s podnikáním, požadují těchto pracovníků více. Odvolávají se na potřebu udržet růst ekonomiky, jako by „ekonomika“ byla moloch, kterému je třeba předhazovat stále více osob.

Vyšších mezd nelze pochopitelně dosahovat ani zvyšováním minimálních mezd. Je-li dnes v Německu minimální mzda o polovinu vyšší než česká průměrná mzda, není to zásluhou odvážné mzdové politiky tamější vlády, ale především schopnosti německých manažerů úspěšně řídit, organizovat a rozvíjet tamní pracovní sílu.

„Výhodou“ dob reálného socialismu bylo, že zaostávání ekonomiky, nedostatek pracovních sil i nízké mzdy bylo možné přičítat neschopnosti vlád. Současné české vlády sice ekonomice nijak zvlášť nepomáhají, ale až na výjimky jí ani nijak výrazně neškodí. Za schopností či neschopností podniků překonávat nedostatek pracovníků či nabízet kvalifikovaným osobám odpovídající mzdu se tak ve většině situací skrývá jen jejich vyšší či nižší manažerský um.

Jan Urban