Dynamika kapitalismu spočívá podle rakouského ekonoma moravského původu J. Schumpetera v jeho vlastní „kreativní destrukci“. Tedy schopnosti trvale měnit zavedené postupy, přicházet s novými výrobky, službami, technologiemi či obchodními přístupy, a likvidovat ty, které zastaraly. Hlavní význam tvořivé destrukce přitom nespočívá jen v tom, že vede k inovacím, ale i v tom, že přesunuje zdroje do nových oblastí a posiluje ekonomický růst. Tvořivá destrukce nemusí být vždy úspěšná, ještě vážnější však je, pokud jí určité síly brání.

K silám, které jí stojí v cestě, patří nejčastěji státní instituce a nejrůznější odvětvové, odborové či profesní organizace. Příkladem je snaha vlády zachraňovat podnik, který trh odsoudil k zániku, boj lékařské komory proti elektronickým receptům či zápas taxikářů proti levnějším firmám typu Uber.

Tvořivá destrukce je mechanismem trhu, nikoli státu, ale ani jednotlivých firem. Často se jí proto brání i podniky samotné, často z obav ze znehodnocení investovaných prostředků. Brání se jí i firmy, které vsadily na kulturu, která je postupně ničí. Většinou jde o větší podniky, které své původní podnikatelské nadšení nahradily byrokratickými pravidly a strukturami, jejichž hlavním cílem je uchovat postavení svých představitelů.

 Firma stojí pochopitelně vždy před dilematem, zda postupovat v zaběhnutých kolejích, nebo některé věci měnit. Změna přináší rizika, mimo jiné toho, že se nezdaří, jak byla zamýšlena. Pokračování v zavedených postupech však podnik jen zřídka přivede na vrchol.

Podceňování kreativity

Bariéry kreativní destrukce nemusejí souviset jen s obavou ze ztráty získaných pozic a ohrožení osobních zájmů. Význam kreativity svých zaměstnanců si organizace často plně neuvědomují nebo ji nedokážou dostatečně podpořit.

 Kreativita je schopností nalézat řešení, která většina ostatních nevidí. Zdokonaluje pracovní postupy, zlepšuje produkty i obchodní praktiky, vytváří nové příležitosti, vede k úsporám času, energie i peněz. Většina firem se proto bez ní neobejde. Své zaměstnance však podle této schopnosti jen málokdy hodnotí, vybírá či povyšuje.

Problémem kreativity je však i to, že se k ní nelze přinutit. Přimět k ní zpravidla nejde ani ostatní. Psychologické experimenty ukázaly, že snaha motivovat k ní vyšší finanční odměnou nepřináší velké výsledky. Mnohdy spíše naopak: „tlačíme-li příliš na pilu“, kreativita klesá.

 

Pomoci však může uvědomit si, co jí brání. Nejčastěji je to rutina - tendence řešit problémy, překonávat překážky či provádět činnosti stále stejně. Problémy s kreativitou tak mnohdy mají lidé jinak houževnatí, vyznačující se značným úsilím. Vycházejí totiž z toho, že pokud určité postupy fungovaly v minulosti, není důvod je opouštět. Lze je přirovnat k osobám, které se při hledání pokladu snaží vyhloubit co nejhlubší jámu, aniž by zvážily možnost kopat o kus dál.

Psychologické překážky kreativity

 Kreativitě v praxi brání i psychologické překážky, které si většinou plně neuvědomujeme. Patří k nim především nesprávné či příliš svazující předpoklady našeho uvažování, tedy nesprávná východiska a domněnky. Může jít o příliš rychle provedené závěry, špatně interpretovaná nebo neúplná fakta či prostě cokoli, čemu věříme, aniž bychom se o tom skutečně přesvědčili.

 Podobnou bariéru tvoří nadměrný význam přisuzovaný současnému stavu věcí. V praxi jde nejčastěji o důraz na dodržování zavedených postupů, především těch, které již nejsou důležité. Příčinou bývají vědomé i nevědomé obavy ze změn, ale i osobní pohodlnost.

 Psychologickou překážkou kreativity je i sklon uvažovat „racionálně“. Projevuje se tendencí předčasně zamítat nové návrhy s odůvodněním, že „nemohou rozumně fungovat“. Zdrojem bývá zvýšená kritičnost uvažování, ke které v organizacích přispívá i tzv. paralýza z analýz“. Jde o důraz na nejrůznější předběžné rozbory, které rozhodnutí nejen odkládají, ale často i ničí samotnou schopnost rozhodnout.

 Obdobně působí i „tunelové vidění“, tedy neschopnost či neochota vidět věci v širších souvislostech. Často vzniká pod vlivem sklonu vnímat je jen z osobní, případně úzce odborné perspektivy.

 

Svou úlohu mnohdy hrají i překážky emocionální, například neochota tolerovat určitou nejistotu. Nadměrná potřeba jistoty může totiž vést k tendenci přijmout první „správnou“ myšlenku i jen proto, že nejistotu ukončuje. K psychologickým překážkám kreativity patří i nedostatečná vnitřní motivace, tedy nezájem o nová řešení související často nízkou sebedůvěru ve schopnosti je nalézt.

Jak kreativitu podpořit

 K překonání psychologických překážek kreativity většinou nepomáhá nátlak. Vhodnější jsou určité otázky kladené sobě i druhým. Například otázka, zda či jak by bylo možné určitý postup provádět jinak, jaká obava nám při navržení nebo prosazení nového přístupu brání, jak bychom ji mohli překonat, ale i co nám o možnosti zvolit jiné řešení říká naše intuice.

 K vlastnostem kreativních nápadů patří, že mohou přicházet kdykoli, a nemusí se opakovat. Jejich zdrojem mohou být média, ale i informace z oblastí, které s naší činností úplně nesouvisejí. Je proto vhodné si je bezprostředně či co nejdříve poznamenat.

 Zachycené nápady je pak namístě co nejdříve konfrontovat s podobnými myšlenkami, které lze zpravidla nalézt na internetu. Můžeme je tak dále rozvinout, ale i zabránit tomu, že je zapomeneme nebo příliš rychle zamítneme.