Většina lidí nemá o manažerech a podnikatelích valné mínění. Když to trochu přeženu, většinu z nich považují za bohaté a při tom nepracující. V horším případě jsou ochotni připustit, že svůj majetek sice nabyli legálně, ale za cenu morálních poklesků. Takový manažer je v očích některých lidí arogantní a prospěchářský člověk, který vždy upřednostňoval své zájmy nad zájmy ostatních.
Nevím přesně, čím si manažeři tuto nálepku zasloužili a hlavně proč dodnes přetrvává. Doba pochybných privatizačních praktik z 90. let je dávno pryč, nesplacené stamilionové úvěry už se v médiích neobjevují. Snad je to jen kvůli závistivcům, kteří podobné soudy vyslovují a sami se o své vlastní štěstí moc nepřičiňují. Ať tak či onak, mají manažeři vůbec možnost své renomé nějak ovlivnit? Pojďme se podívat na několik oblastí z manažerského života, které se na něm podílejí.
Na rozdíl od řadových zaměstnanců, mají manažeři své podřízené. To mimo jiné znamená, že je na ně soustředěna pozornost okolí, jednoduše jsou vidět. Každé jejich drobné selhání či jeho prohřešek pak může být příčinou nepřiměřeného zobecnění. Řešením by tedy mohlo být stáhnout se a nebýt vidět. Co potom ale, když chudákovi manažerovi budou říkat, že je nevýrazný? Má být tedy ve středu pozornosti, nebo se držet stranou? Nevím, vyplývá z toho ale to, že jsme identifikovali první nejistotu manažera.
Manažer má také zpravidla více peněz než ti ostatní. Tím se jeho svět stává pro řadového člověka neznámým a tím pádem automaticky negativním. Navíc tento fakt je pro ostatní jako rozbuška v třaskavé směsi: Všechno si koupí a uplatí, neplatí pro něj stejná pravidla jako pro nás. Má se tedy manažer vůbec chtít za svou práci více peněz? Nemá náhodou dělat za průměrnou odměnu, aby si neznepřátelil většinu? Jenže co když se o něm v důsledku takového rozhodnutí začne říkat, že je líný nebo neschopný? Nevím, každopádně jsme identifikovali druhou nejistotu manažera.
Manažeři často žijí v subkultuře, kde jsou vyžadovány znaky určitého statusu. Může to začínat banalitami v podobě kožené brašny, hodinek, kvalitního pera, přes kvalitní nový automobil, dobrou adresu k žití a exotické dovolené až třeba po vystudování prestižní školy a získání uznávaného titulu MBA. Přitom v rámci některých manažerských subkultur to může být norma, bez které se jedinec téměř znemožní. A co má pak manažer dělat? Být za neschopného losera pro jedny, nebo za zloděje a hochštaplera pro druhé? Nevím, v každém případě jsme však identifikovali třetí nejistotu manažera.
Je také třeba zmínit pracovní návyky a přístup k podřízeným. S úspěchem se často pojí ráznost, důslednost, zodpovědnost a rozhodnost. Ti, kteří disponují danými schopnostmi zpravidla úspěšnými manažery a podnikateli i bývají, ale co když si právě pro tyto důležité schopnosti s jasnou orientací na cíl vyslouží hodnocení, že jsou autoritáři, despotové, otrokáři, vykořisťovatelé a podobně? Nevím, přesto jsme právě identifikovali čtvrtou nejistotu manažera.
A jak se vlastně s identifikovanými nejistotami poprat? Existuje vůbec způsob, jak by manažer mohl být oblíbený u široké veřejnosti? Každý konzultant a business poradce by to asi viděl jinak, chtěl by dopodrobna analyzovat a zkoušet změny a různé modely.
Osobně razím názor držet se vlastní cesty a při zachování všech pravidel slušnosti a v mezích zákona se neohlížet na mínění většiny. Protože manažer není na své pozici primárně proto, aby byl oblíbený, ale aby podával výsledky. Výsledky, které pokud budou lepší a lepší, tak v důsledku pozitivně dopadnou i na ty, kteří pracují pod manažerem. A v každém týmu nebo podniku může být ten manažer jen jeden, ne všichni, tak proč by to měl být někdo jiný a ne vy?
