Zpětné posouzení vůdcovských a manažerských dovedností na příkladu Tomáše Bati, představuje opačnou cestu tvůrčího leadershipu, než aplikují současní badatelé. Ti se zabývají analýzou vůdcovství v živých firmách směrem dopředu. Dle mého názoru právě zásady opravdového vůdcovství lze pochopit pouze na příkladech světových vůdců z minulosti. Základní principy byly definovaly již ve starověkém Řecku, před mnoha tisíci lety. Nemusíme se však ohlížet tak daleko. Studnici myšlenek pro pochopení pozice vůdce a manažera nacházíme v krocích Tomáše Bati při vedení své firmy.
Myšlenku podporují slova profesora Milana Zeleného: „Soustava Baťa – technické detaily se ztratí a zapomenou, technologie se přežijí, lidé se změní, ale hodnoty úspěšného podnikání jsou trvalé, přežívají a nikdy nezaniknou.“ Podobně mluvil také sám Tomáš Baťa: „Dějepis je třeba aplikovat na přítomnou dobu a využít minulých událostí k poučení pro dnešek.“
Bratři Baťové, Tomáš a jeho následovník Jan Antonín, byli pro svoje podnikatelské dovednosti, jako byla například služba veřejnosti, důvěra, podniková kultura, strategický plán na rozvoj firmy a města, velmi inspirativní. Za první republiky přicházeli do Zlína studovat Batismus starostové a podnikatelé z celého světa. Jedním z nich byl Anton Cermak (1873-1933), 44. starosta z Chicaga. Byl českého původu. Zlín několikrát navštívil také náš první prezident Tomáš G. Masaryk.
Fenomén úspěchu firmy Baťa byl uznávanou matricí využívanou k porovnání podnikatelských dovedností v jiných oborech. Uvedu příklad, z mě blízkého agrárního prostředí. Informace lze vyčíst v hospodářských periodicích, vycházejících u nás v minulosti. Asi nejznámější byl časopis Rádce z Předmostí (1914-1934). Největší věhlas získal mezi světovými válkami.
Přesah časopisu Rádce z Předmostí sahá překvapivě až do současnosti. Zajímavým příběhem, ovlivněným „zahrádkářskými“ návody Rádce z Předmostí, byl film Po strništi bos od režizéra, scénáristy a duchovního otce Járy Cimrmana Zdeňka Svěráka. Ve filmu z doby Protektorátu Čechy a Morava, se divák mohl seznámit s jeho dětstvím, za II. Světové války, na venkově. A jak autor popisuje tehdejší dobu ve svých vzpomínkách? Ve filmových postřezích filmu Po strništi bos píše: „Jelikož jsme teď venkovani, rozhodl se tatínek, že budeme chovat nejen slepice a králíky, ale i včely a holuby. On odebírá časopis Rádce z Předmostí a tam jsou praktické návody na všechno…“ Díky Zdeňku Svěrákovi a jeho filmu Po strništi bos, si můžeme udělat představu, proč se tehdejší lid, v období ohraničeném dvěma válkami, masově věnoval agrárním činnostem.
Z časopisu Rádce z Předmostí dodnes čerpají inspiraci badatelé mající vztah k půdě. Překvapivé informace se dají nalézt také o podnikateli Tomášovi Baťovi. V dalších řádcích přinesu porovnání Tomáše Bati a jeho současníka, podnikatele v „růžích“.
Životním osudem a velkou láskou velkopěstitele květin Jana Böhma byly růže. Za první republiky byl srovnávám s výrobcem bot Tomášem Baťou. Přezdívalo se mu Baťa v růžích.
A jak jsem se k Janu Böhmovi dostal? Poslední léta jsem se zabýval studiem manažerských dovedností Tomáše Bati. Tento fenomenální podnikatel v obuvnickém průmyslu a obdivovaný starosta Zlína, měl mnoho inspirativních úhlů pohledu.
Jedním z nich bylo spojení jeho jména s úspěšným podnikáním v jiných oborech. Použití jména Baťa v příměru s jiným podnikatelem sloužilo jako ocenění, pochvala, či vyznamenání. Ne náhodou bylo možné se seznámit na Harvardově universitě v USA, při studiu managementu lidských zdrojů a leadershipu, s modelem soustavy vedení a řízení Tomáše Bati.
A právě příměr Baťa v růžích má spojitost s úspěšným podnikatelem v Blatné. Za vlády prezidenta T. G. Masaryka se redaktoři v tehdejších novinách a hospodářských periodicích předháněli, v porovnávání kroků obuvnického krále Tomáše Bati a krále v růžích Jana Böhma. Zahradník, vydavatel a redaktor časopisu Pražská zahradnická burza Jan Böhm (1888-1959) byl úspěšným podnikatelem a šlechtitelem květin, především růží. Jeho zahradnictví se nacházelo na severozápadě Jihočeského kraje v Blatné. Město s necelými 7 000 obyvateli leží na křižovatce cest mezi Plzní, Pískem, Strakonicemi a Prahou. Za první republiky se Blatná proslavila jako město květů, barev a vůní.
Slavný, houževnatý a talentovaný zahradník Jan Böhm vybudoval v okolí města světoznámý podnik s růžemi tzv. od píky. Začínal na kamenitých políčkách po předcích. Do kamení sázel v prvopočátku sběry divokých šípků a nové kultivary ušlechtilých květin. Na Blatensku byl okolními sedláky zkraje považován za podivína a blázna. Oni se „plevelných šípků“ motykami po generace zbavovali a on si je na pole dobrovolně sázel.
Jeho vize však brzy slavila úspěch. Již po deseti letech usilovné práce kvetlo v okolí Blatné tři čtvrtě milionu růžových keřů. Když vál vítr z jeho polí na město, „topila“ se Blatná v růžové vůni. Obyvatelé byli na slavného podnikatele a jeho růže pyšní. Avšak zrod největší firmy s růžemi v tehdejším Československu nebyl od počátku procházkou v „růžové zahradě“. Jan Böhm musel nejdříve „čistit“ ornici svých polí od skalních výchozů a balvanů. V mnoha případech se na zúrodnění podílela výbušnina dynamit. Neuvěřitelnou pílí přetvářel kamení v barevnou a obdivovanou zahradu. V dobách největší slávy navštívilo Böhmovo zahradnictví v Blatné ročně 25 000 návštěvníků z celého světa. Jeho sláva se dotýkala hvězd.
K obuvnickému králi Tomáši Baťovi byl Jan Böhm přirovnáván nejenom proto, že se odlišoval od konkurence z hlediska strategie (byl vůdcem v pěstování růží u nás), ale také podobně jako Baťa prodával své růže za nejnižší ceny. Přestože byl Jan Böhm skvělý zahradník a šlechtitel, pokulhával v marketingu. Nebyl silný v kramflecích v umění úspěšně uplatňovat své produkty na trhu. Jeho růže byly sice u nás nejlepší a nejlevnější, avšak prodej nových odrůd vázl. Produkci Böhmových růží koupili nakonec pod cenou Němci. A ejhle, do dvou let prodávali u nás skvělé blatenské květy němečtí obchodníci za dvojnásobek. Růže pod jejich taktovkou šly na dračku. To byla achylova pata jinak úspěšného podnikatele.
Zahradník Jan Böhm se ve svém úsilí, přes dílčí porážku od německé konkurence, nevzdal. Byl houževnatý a nepoddajný bojovník. Stále naplňoval své vize a sny. S velkým elánem prošlapával dále svou vytyčenou cestičku voňavým královstvím. Přestože byl světově proslulý, neusnul na vavřínech. Sledoval novinky ve svém oboru. Přátelil se se slavným ruským zahradníkem a šlechtitelem Ivanem Mičurinem (1855-1935). Ve své nabídce měl jeho růže vyšlechtěné na polárním kruhu. Jednalo se o dobře prodejné odrůdy. Obrovský boom těchto mrazuvzdorných růží nastal po nebývale chladné zimě na přelomu roku 1928-1929. Mičurinovy výpěstky nabízel Böhm ve svém Průvodci nevymrzající zahrady.
Podobně jako Tomáš Baťa sázel na inovaci a modernizaci provozu. Pomocí zahradnických strojů odstranil těžkou práci zaměstnanců ve své výrobě. Kromě sezónních dělníků měl cca 100 zaměstnanců. Sám vyvíjel nová zařízení a vyráběl zahradnické stroje. Uvést můžu například odlistovačku tržních růží, strojní baličky keřů pro expedici, plečky záhonů a sečky sazenic očkovaných růží.
Nezapomenutelným počinem byla „růžová“ vzpomínka na našeho prezidenta T. G. Masaryka. Když v roce 1937 zemřel, poslal Jan Böhm do Prahy 25 000 růží k uvití pohřebních věnců. Na počest našeho prvního prezidenta pojmenoval také novou odrůdu růží. Celkem jich za život vyšlechtil přes 120.
A co oba podnikatele spojovalo? Odpovědí bude jednoduchý, krátký a výstižný citát průmyslníka Tomáše Bati: „Nenapodobovat, být v čele!“ Tento příběh je malým střípkem k pochopení oboru leadershipu, při vedení lidí.
Text a přílohy
Ing. Aleš Bukovský MSc.
Post scriptum:
Fotografie Tomáše Bati (v klobouku), jeho manželky, vojáka a podnikového letadla pochází z archivu rodiny autora článku. Vznikla ve 30. létech minulého století. Snímek pořídil jeho děda, délesloužící vrchní mechanik Josef Soběslav Bukovský, na vojenském letišti v Malackách u Bratislavy.
