Současné dění ve společnosti rozvířila zpráva, že prezident republiky odmítl podepsat jmenování tři profesorů, což je pro jeho odpůrce dalším argumentem o jeho nedemokratičnosti a svévolné, neústavní interpretace role prezidenta v demokratické společnosti. 

Tento problém ale nelze vyjímat ze souborů doutnajících a neřešených problémů akademické sféry, které ji trápí a se kterými se potýká. Podívejme se na tento problém v kontextu „ochrany“ právního systému předsedkyní akreditační komise ve vztahu k Univerzitě Jána Ámose Komenského, které vadí zejména délka studia na této univerzitě, ale i personální zabezpečení studia i rozsah úvazků jednotlivých vyučujících, z čeho plyne, že z moci úřední se zasazuje o zrušení takové univerzity.  Celý problém má původ v rovině etické a morální. Česká společnost je společnosti elit. Je jakousi samozřejmosti, že se na základě různých kritérií a vztahů vytvářejí formální i neformální skupiny, které se snaží získat převahu nad majoritou s cílem získat výlučné postavení a zejména z toho plynoucí materiální výhody. Etablování „elit“ není novým jevem.

I v předlistopadové společnosti se ustavila na základě tehdejších, nepsaných, ale platných principů elita, která měla tendenci rozhodovat v rámci hierarchické pozice svého působení.  Listopadem se mnoho věcí změnilo, ale mentalita lidí ne. Někteří lidé, případně skupiny vypadly z hierarchie rozhodování a byly nahrazeny novými, v některých, zejména kodifikovaných institucích došlo pouze k částečné obměně lidí. A tak někteří původní nositele výhod plynoucích z nomenklaturních pozic, po obměně politické příslušnosti nadále chtějí prosazovat svoje „elitní“ zájmy. Může za těchto podmínek nastat proměna společnosti na demokratické bázi? Nikoliv. Je jasné, že tady ani nejde o demokracii. Pro řadového občana je nepochopitelné, proč rozsah, či délka studia na rozdílných univerzitách musí být stejná a musí být podle představ akreditační komise. Občan nemůže pochopit, proč o úspěšnosti absolventů nerozhoduje trh práce a tedy skutečnost, že se uplatní především absolventi, lépe připravení pro život a praxi. A, že o školy, které budou produkovat neuplatnitelné „odborníky“, přestane být prostě zájem, což bude mít v konečném důsledku za následek zánik takových univerzit, Daňový poplatník si klade si otázku, v čem tento problém spočívá. Odpověď je jednouchá.

 V systému, kde o příjmech univerzity nerozhoduje kvalita její práce či schopnost pružně reagovat na potřeby trhu, ale počet přijatých studentů, na které přiděluje státní byrokracie peníze a zároveň o akreditacích, tedy o dispozici učit a realizovat podnikatelský záměr, rozhodují lidé z „elitních“ státních univerzit a instituci, kteří nejsou schopní chovat se tržně a kterým soukromé univerzity ukrájejí z balíku peněz.  Je proto pochopitelné, že jednou z cest k udržení si vlastního výlučného postavení a zachování vlastní prosperity je likvidace konkurence byrokratickými nástroji, kterými disponují. Dotaženo dál, i o akademických hodnostech rozhodují elity na základě nekontrolovatelné selekce. Habilitační řízení na většině škol je završeno zasedáním a rozhodnutím vědecké rady, proti kterému není opravný prostředek. Často subjektivní výběr a selekce vhodných kandidátů či definitivní rozhodnutí o udělení docentského hodnocení je prezentováno jako realizace práva akademické obce v souladu s akademickými svobodami. Ti samí demokraté selektují a určují, kdo bude profesorem. S jedinou výjimkou, kdy chtějí své rozhodování učinit legitimním prostřednictvím podpisu prezidenta republiky, bez toho, aby mohl k tomu zaujmout jakékoliv stanovisko. Nutno podotknout, že taková praxe se již ve vyspělých zemích světa nevyskytuje. Hrubě to připomíná padesátá léta, kdy byli sedláci nucení vzdát se podpisem svého majetku ve prospěch JZD. Ale voliči přímo volený prezident neupírá akademikům jejích právo rozhodovat o věcech, které jsou v jejich kompetenci, dokonce jim nevnucuje kandidáty na nejvyšší akademické hodnosti. Žádá jenom jedno, aby ho do svého rozhodování nezatahovali a nevynucovali si jeho podpis pod jmenovacím dekretem. Nevím, v čem je jeho jednání nefér. Problém je spíš v tom, že etablovaná elita není schopná pochopit skutečnost, že výkon veřejné funkce vyžaduje vyvážený poměr práv a povinnosti. Elita vnímá a uzurpuje si pouze práva a to pouze podle vlastní interpretace.

Ing. Pavel Marinič, Ph.D., MBA