V záplavě všech možných dat, které se váží k boji za zrovnoprávnění žen a jejich volebnímu právu se 4.6.1919 navzdory mému bombastickému nadpisu krčí někde dost vzadu, přesto je to datum, kdy federální Kongres USA rozeslal jednotlivým státům k ratifikaci Devatenáctý dodatek Ústavy USA. Ten vcelku nenápadně konstatuje, že „Spojené státy ani jakýkoli jednotlivý jejich stát nesmějí popřít ani omezit volební právo občanů Spojených států z důvodů pohlaví…“
Tento dodatek byl nakonec přijat státy a ratifikován až o rok později[1], ale přesto jsem se rozhodnul nevynechat toto stoleté výročí a něco málo k této příležitosti sepsat. Boj o volební právo žen v USA probíhal vlastně ještě před jejich založením a již z roku 1756 máme v Massachusetts v kronice města Uxbridge zachovánu informaci o jisté Lydii Taftové, která se stala první doloženou ženou, které bylo v Americe umožněno hlasovat při tamním rozhodování (a to minimálně ve třech hlasováních).
Ústava USA ponechávala právo volit na federální úrovni dost nejednoznačně upravené a v podstatě říká, že volební právo v každém státě mají ti, kdož volí do početně silnější komory zákonodárného sboru příslušného státu. Z tohoto titulu bylo pro ženy a jejich volební právo fatální, že až na stát New Jersey, měly ústavy všech ostatních států vázány volební právo pouze pro muže. Nakonec i v New Jersey, kde původně mohly volit i ženy vlastnící půdu a majetek v roce 1807 volební právo omezili. Mnohem sdílnější, než přímý text federální ústavy pak jsou její dodatky – především ten XII. a XV, pro ženy však zlom nastal až v roce 1920 přijetím dodatku devatenáctého.
Novým impulzem v boji za rovnoprávnost žen se stal tzv. Konvent za volební právo žen, který se uskutečnil v létě roku 1848 a jehož výsledkem byla Deklarace práv a postojů[2], kterou z 300 delegátů podepsala plná třetina. Hlavními autorkami Deklarace byly Lucretia Mottová a Elizabetha Stantonová, obě bojovnice za zrovnoprávnění černochů. Těžko dojít k definitivnímu závěru, zda boj o ukončení otroků a zrovnoprávnění černochů boji za rovnoprávnost žen prospěl, nebo jej spíše zastínil. Pravda je ovšem taková, že na ústavněprávním poli se situace pro ženy nezlepšila ani v průběhu občanské války, ale ani po něm.
Mimo ústavněprávní rámec úsilí žen samozřejmě neutuchalo, ale Rekonstrukční dodatky – tedy třináctý, čtrnáctý a patnáctý dodatek ústavy USA fakticky se situací volebního práva žen nehnuly. Naděje vkládané do Rekonstrukčních dodatků – ve smyslu tom, že garantovaly všeobecné volební právo pro všechny jednoznačně zmrazil i Nejvyšší soud USA v sedmdesátých letech devatenáctého století v několika sporech, které rozhodoval. Ne jednoznačněji pak v rozhodnutí Minor v. Happersett, 88 U.S. 162 (1874).
V tomto sporu stála na jedné straně Virginia Minorová, která se chtěla v roce 1872 registrovat k volbám, což jí s odůvodněním, že stát Missouri neumožňuje ženám volit, zakázal tamní volební komisař Reese Happersett. Paní Minorová se ve své argumentaci obrátila na soudy – nejprve státní, poté federální s tím, že na základě XIV. Dodatku[3] je jednoznačně občankou USA a nikdo jí nemůže krátit na jejích právech.
Spor nejprve řešily soudy státní, kde se Minorovým (Virginii zastupoval její manžel Francis) nedostalo zastání, proto podali návrh i k Nejvyššímu soudu USA. Ten ve svém jednomyslném rozhodnutí psaném předsedou M. Waitem došel sice k závěru, že Virginie Minorová je občankou USA, ale že tento fakt nezakládá její právo volit. Soud se dopodrobna zabýval tím, že volební právo v ústavě USA přímo obsaženo není a že samotný fakt, že Ústava vznikla v době, kdy žádná z původních třinácti kolonií neměla všeobecné hlasovací právo, ale posléze všichni jejich obyvatelé byli občany USA svědčí tomu, že zde neleží žádná souvztažnost. Tedy, že nelze v textu ústavy USA najít odůvodnění pro postup, kterým by se občanovi USA dostalo pouze a výlučně z titulu svého občanství právo volit.
Nejvyšší soud jinými slovy (tedy vlastně téměř stejnými slovy) zastáncům volebního práva žen sdělil, že pokud chtějí rovnoprávnosti na ústavněprávní, federální úrovni dosáhnout, neexistuje pro ně jiná cesta, než přijmout dodatek, který tak bude výslovně stanovovat.
První zásadní pokus o podání takového návrhu učinil v Senátu v roce 1878 senátor Aaron.A.Sargent z Kalifornie. Tento návrh byl posléze odmítnut a neprošel ani návrh ze Sněmovny reprezentantů, který si kladl za cíl volební právo ženám přiřknout alespoň v omezené podobě. Protože se sufražetkám a „sufražetům“ nedařilo vytvořit v zemi univerzální poptávku po volebním právu žen na úrovni jednotlivých států USA, rozhodli se vytvořit tlak na vládu federální a doplnit ústavu USA tak, aby volební právo žen zakotvila průřezově ve svém textu dodatkem.
Na začátku XX. století nevládní organizace sdružující ženy formulovala svůj Vítězný plán „The Winning Plan". Vítězný plán navázal na úspěchy, kterými byly změny v úpravách některých volebních řádech na státní úrovni, které ženám umožňovaly volit v prezidentských volbách a podporoval paralelní tlak jak na státní, tak na federální úrovni a stejně tak se zasazoval o podporu zákonodárců, kteří si vytkli změny ve volebním právu žen do svých volebních slibů.
Dalším zásadním krokem, který ukázal pokrok ve vnímání společnosti byl pochod za volební právo žen, který uspořádaly sufražetky ve Washingtonu DC v březnu roku 1913 den před inaugurací prezidenta Wilsona. V roce 1914 už měly ženy plné volební právo v osmi státech Unie a novým impulzem se stala i I. Světová válka, v rámci které ženy nahrazovaly muže v různých zaměstnáních, a počítaly s tím, že se jim odměnou stane i zrovnoprávnění na poli politickém.
V roce 1914 byl předložen další z návrhů dodatku ústavy USA, který měl volební právo ženám přiřknout, ovšem bezvýsledně. Sufražetky i v reakci na tyto neúspěch postupně přitvrzovaly ve svých aktivitách, které kulminovaly tichou demonstrací před Bílým domem. V červenci roku 1917 pak policie zatkla 168 protestujících. Tváří v tvář kongresovým volbám v roce 1918 prezident Wilson potvrdil svou podporu pro dodatek Ústavy, přičemž návrh dodatku prošel Sněmovnou reprezentantů v roce 1918 rozdílem jediného hlasu.
Prezident Wilson schválení dodatku v Senátu podpořil i do té doby zřídka vídaným vystoupením přímo před hlasováním na půdě Senátu. Přes tuto bezprecedentní prezidentskou podporu však 30. září v Senátu návrh neuspěl. Mezi říjnem 1918 a červnem 1919 se pak v Senátu i ve Sněmovně hlasování několikrát opakovalo. Konečné rozuzlení pak přišlo v květnu a červnu, kdy nakonec 4.června Senát přes obstrukce některých členů návrh dodatku přijal a rozeslal k ratifikaci jednotlivým státům.
Během několika dní po přijetí dodatku jej odsouhlasili postupně zákonodárci v Illinois, Wisconsinu a Michiganu. Do konce července se přidalo další trio států, jen aby se později proces trochu zpomalil – především na jihu USA (zde panovala obava, že pomocí tohoto dodatku bude volební právo rozšířeno skutečně na všeobecné, přičemž ani zdaleka ne ve všech státech bylo toto právo přiřknuto všem černochům, bez ohledu na dřívější dodatky). Guvernér Louisiany dokonce proaktivně sdružil zástupce hned 13 států pod hlavičkou odporu k přijetí dodatku. Do konce roku proběhla úspěšná ratifikace ve 22 státech, přičemž nutné kvorum představovala 36 států.
Protesty proti přijetí dodatku měly mnoho podob – od demonstrací, až po soudní spory, ale hlavním bojištěm se stal v polovině roku 1920 Tennessee, které bylo prvním státem, který mohl doplnit nutné kvorum k ratifikaci dodatku. Vše vyvrcholilo v srpnu, kdy zákonodárci Tennessee dodatek schválili těsnou většinou.
- srpna roku 1920 pak federální úřady (– jmenovitě secretary of state (ministr zahraničních věcí ) B. Colby) oficiálně vyhlásily účinnost XIX dodatku ústavy USA, jehož přijetím se USA staly 27 státem, který zavedl volební právo pro ženy.
Dodatek se pak stal sice předmětem i soudních sporů a jeho přijetí muselo být opět obhajováno až u Nejvyššího soudu USA, ale to už byla pro jeho odpůrce bitva proti kopci. Ve sporu Leser v Garnett sice odpůrci dodatku svou věc obhajovali tím, že státům byl oproti jejich vůli z federální úrovně zasaženo do řad voličstva a že nebyly dodrženy některé procedurální postupy v jednotlivých státech. Nejvyšší soud nicméně žalobu smetl ze stolu slovy Louise Brandeise, který byl autorem jednomyslného rozhodnutí.
Bitva sice nebyla úplně dobojována, neboť ženám především z etnických menšin stále stály v cestě některé požadavky třeba na test gramotnosti, ale i násilím. Konečnou tečku snad udělal až rok 1965 a Zákon o volebním právu, který definitivně uzavřel jednotlivým státům cestu k tomu omezovat volební právo, a to nejen ženám.
[1] V srpnu roku 1920
[2] Declaration of Rights and Sentiments
[3] Všechny osoby narozené nebo naturalizované ve Spojených státech a podřízené jejich jurisdikci jsou občany Spojených států a státu, jehož jsou obyvateli. Žádný stát nemá právo vydat nebo provádět zákon, který by omezoval svobody nebo výsady občanů Spojených států….
